FRIENDS, LISTEN OR DOWNLOAD OUR MUSIC ONLY FOR FREE (just enter zero as the price).
MILÍ, POSLOUCHEJTE A STAHUJTE NAŠI HUDBU ZDARMA (jako cenu uveďte nulu).

* * *

A Letter to Milan Holeček Instead of the Exposition

Ahoy, Milan,
for long years I was looking for the spatio-temporal chute in the parks and gardens of Prague and on its periphery and elsewhere – and it was pointless. I was transferring very fast, but only in the one direction – I was losing my hair and growing grey. Now, I am convinced that the best time machine is music. I am listening the first concert of your Memorial and it seems to me that I am standing before concrete stage on pub yard in Řepice. It’s raining and I am wondering as I can what music is flowing to me. Although it’s so far from the songs which you had been playing with Svéráz, it’s kindred with something – and also incredibly catching.
In the songs of Svéráz the enormous attention to nature, memory, wildness and “prehistory” was speaking to me so loudly. In the new ones I was shocked by the immediacy of pictures, crudeness of city, fumbling in one-self and in others. It seems like the routes, which had been clear with their mystery, were concealed by dazzling. The first concert still only prompted next-going big metamorphosis and unfortunately the fall as well which was adumbrated by the first songs. Now as that time I am afflicted by your tribute to Pavel Zajíček’s “gift to shadovs” and Žena hlídače ohně (Wife of the Fire-Watcher), two epilogues to the work of Svéráz, and I am asking myself which ones from those years speak most to you now.
So I am sitting and listening it again and again as before more than fifteen years and I think when I hear myself screaming with rapture in public that I presently call at myself in future, but I don’t understand. You maybe hear yourself this way as well and you are asking, too far your previous language, what did you call. Perhaps that’s all right, because the road under our feet don’t stop, although we speak with different language. The horizons are still retreating and our day still lasts…
Ká

***

Dopis Milanovi Holečkovi místo úvodu
Ahoj Milane,
dlouhá léta jsem hledal po pražských lesoparcích, na periferii i jinde časoprostorovou propusť a bylo to marné. V čase jsem se sice přitom urychleně přesouval, ale jen jedním směrem – a ztrácel vlasy a šednul. Dnes jsem přesvědčený, že ten nejlepší stroj času je hudba. Poslouchám Váš první koncert, který jste s Memorialem odehráli, a připadám si, jako bych stál znovu před betonovým pódiem na dvorku hospody v Řepici. Prší a já zabalený do pláštěnky se nestačím divit, jaká to hudba ke mně doléhá. Tak vzdálená od písní, které jste hráli se Svérázem, a přesto něčím příbuzná – a opět tak neuvěřitelně chytlavá.
V písních Svérázu mě oslovovalo ohromné zaujetí přírodou, pamětí, divokostí, pravěkostí. V nových písních mě šokovala bezprostřednost obrazů, syrovost města, tápání v sobě samém i v druhých. Jako by cesty, které byly jasné svou tajemností, nějak utajilo oslnění. To, co zaznělo na prvním koncertě, zatím jen napovídalo budoucí velkou proměnu a naneštěstí i pád, který snad ty první písně také předznamenaly. Jako tehdy i dnes mě zasahuje nejvíce Tvá poklona Zajíčkovu "daru stínum" a Žena hlídače ohně, které doslovovaly tvorbu Svérázu, a říkám si, co asi k Tobě z těch let nejvíc promlouvá.
Tak tedy sedím a poslouchám to pořád dokola jako tehdy a myslím, že když se slyším, jak nadšeně křičím v publiku, že současně volám na sebe do budoucnosti, ale bohužel si nerozumím. Možná Ty sám slyšíš sebe také tak, a ptáš se, vzdálen svému minulému jazyku, co si to vlastně říkáš. Asi je to v pořádku, protože cesta se pod našima nohama nezastavuje, i když hovoříme jinou řečí. Obzory se pořád stejně vzdalují a náš den nekončí.
Ká