Díra v sametu V sametovém saku značky Benetton zeje díra po někom. * Dnes večer Dnes večer mám nutkavou potřebu vystavit svou existenci a podělit se o svou postavu. A tak jdu domů velmi dlouho a velmi vel-mi po-ma—lu * Ptáček V metru chycený v průvanu sebou mrská obal od Ledňáčka. Chytnu a pustím toho ptáčka. Už letí, už zmizel v tunelu. * Blues Vracím se domů tak trochu tekoucí Stíny jak opilci padají přede mě. Jsem asi v očistci. Už jen sto schodů dělí mě od ráje Schodiště taje Ředím svou vinu ztřásajíc opici…. Brána se otvírá: „vítej, můj synu!“ dí kocour a táhne mě k lednici. * Zpráva Vítr honí kouř kolem komína nechce ho pustit dál bojí se, že by ztratil tvar. Jinak se tu nic neděje nálada je spavá. Snad jen, že kocoura rozbolela hlava. * Cukrárna V cukrárně na I.P. Pavlova se mačká plno lidí. Jako psi I.P. Pavlova civí do vitríny a sliní. „Tyhle tři kousky a presso s mlíkem“ indiána mezi paříží a vídní dámy posnídaly právě pod Snídaní v trávě. úsměv od ucha k uchu zvednutá cukru hladina napětí vždycky odbourá trochu. Jak ten den pěkně začíná. Až za chvíli malou v zrcadlo pohlédnou, spočinou na prasklém talířku jejich zvadlá a prázdná prsa smočená v kafíčku. * Lampa Přines mi lampu z pokoje, noc přezrála a praskla a pocintala mě. Tvá chůze ve tmě sladce mlaská. Nech lampu na stole rozstříklá noc začala kvasit. Bojím se, že se jí zítra budem muset napít. Výlet Sbal se, vezmi jen to nejnutnější. A taky pilník, lopatu, svačinu, baterku, provaz a holiny. Jedeme na výlet do mé duševní krajiny. * Odešli Odešlo jaro, odešlo svítání, odešli naši na kafe k sousedům. Jen jsem si skočila koupit pár rohlíků a zatím z ulice odešel i náš dům. * Procházka s občerstvením Raz-dva-tři-čtyři-pět-šest-sedm-osm pavouk si vykračuje Raz-dva-tři-čtyři-pět-šest nad střevlíkem se mrak zatahuje Raz-dva-tři-čtyři ropucha sklízí odvalený kámen Raz-dva—čáp Ámen * Z Libně Hejno kluků na zastávce hraje fotbal s rohlíkem. Sotva je sezobou tramvaje, slítne se parta z kandelábru a hru dohraje. * Ticho Ticho chodí po pokoji tiše v okně nebe stojí ticho tepe v tlapkách kočičích. Tiše leží na talíři unavený vrabec s rýží tichne čas v hodinách stojících. Podlaha šlápla na bosou nohu přikrývka slezla s ramene dolů dlaň světla pleskla nahotu Vzduch ve dveřích skřípá podlaha zavzdychá -vítej doma, miláčku! Tiše po pokoji chodí větám slova ukrajují dotek plaše ruce utíká. Myši prachu pod postelí nikdo nikdy neuloví postel tiše spánek předstírá. Narcis usrkává zbytek vody na dně v okně večer vadne z lampy teplo sálá v tělech leží zatmění. K sobě tiskne stehna neprobraná něha ticho ztěžklo v mlčení. * Sybila Hledíc na mořskou hladinu pravila Sybila: „Tam na tom místě, za sto let, vypustí duši ryba. A z hejna sleďů, co se k jihu stáčí, než se rok s rokem sejde, budou uzenáči!“ Tak pravila Sybila ne nepodobná divé zvěři a já jí věřím, já jí věřím. * Pole Pole jen tak popochází Jen vítr do něj vlny seje Jen vítr do něj vlny sází Jinak nic, jinak nehybné je. * Ohlédni se Ohlédni se a spatři mě, jako když prvně vidí slepý, jako když mrtvý procitne. Ať se ten okamžik jasnozřivý zakousne hluboko do tebe. A zraněný a neklidný spatři mé oči slibující jako krev v ráně tepající jak ve snu útěk před vlky… ty vzbuzený a ještě snící vracíš se, aby tě chytili. * Podzim Stoupla sis do kouře Voníš podzimem, připeklou bramborou Zima se obula do nohou, už se smráká Dým stoupá, jak z tlamy draka…. Když bude zítra foukat, půjdeme pouštět draka. * Karkulka Jdu lesem, sníh mi pod nohama praská, jako když vlk kouše kosti, maso tláská, má čenich od krve…. Proč jsem se jen oblíkla tak nápadně? Jsem jako rajská omáčka. Jsem jak krvavá flákota co zrovna řve jsem tady, sežer mě! Vidí vlk barevně? Babička už ne. Babička mě pozná po hlase a po karkulce. Až mi zvuk zavytí uřízne krok, zůstanu stát, nebudu se hýbat, nebudu dýchat a nebudu se dívat a pak se ozve: „Karkulko, odlož ten košíček a pojď se líbat!“ * Čekání Je poledne krátce se sesedl párek holubů na střeše. Zatím ne. Po jedné hodině na kraji židle s rukama na klíně stále ne. Po druhé hodině, hele, pavučina na stropě, ale teď ne, teď ji nesmete Po třetí hodině jen třetí holub na střeše.

Strakapoud je život, liška jeho namazaná strana. Kdo se s liškou paktuje, loká z rohu hojnosti. Strakapoud je zřídlem, liška je tečením, je neustálým tokem. Nikdo ji nechytí. Hlasitě pšouká a směje se tomu. Baví se svými kousky. Pohlédni na následující řádky. Jsou to hltance uzmuté z proudu, dílky neko-nečné a stěží uchopitelné skládačky, chuchvalce rezavých chlupů, cáry jejího masa nebo lžíce vařených oranžových hub. Jsou to jenom malé kousky rozma-zaného tajemství, kousky lišek, které nás přesahují. …dva kroky k ohništi / bradavkama jizví břicho skutečnosti / a moje dlaně / sápou se po tisících šnůr / připojených odtud tam / a odnikud na druhou stranu / a její klín / růžový trychtýř do nějž vše spadá / červený trojúhelník kymácející se na vrcholu / zvolna tmavne / a labia nachoví / a uvnitř je tma / překrásná / prázdná / plná hvězd a hrůzy z bezednosti / ta / kterou chci prozářit ve slunečný nebeský den / vidím ji z uhlíků / když dohořívám / a už nevím jak dál… …skoro bych čekal že v té díře musí být / že už to přichází / že teď hned otevře dveře / a hop a hop / že rozlouskne mou ulitu krouženou od prvního třesknutí / krunýř který mohutní s každým dalším domnělým úderem / ten který jsem snad pracně snad hladce snad obratce a hrubě vysnil a popletl ze zvyklostí / pláty ukloval z moudrosti předků / uplkal z nesmrtelných keců / neboť věci padají odtud tam a ne naopak / přeci / synu / tak a tak / jenže krunýř má ten kdo tvrdne v díře / a skoro by čekal / čeká / čekám / možná / možná že někdo přijde / ale nikdo tam není / asi… …chvílemi už jsem na dosah / sápu se / konečky prstů tak tak dotýkám se jeho cípů / už jsem ho měl (!) / držkou ryju dláždění a kostky létají všemi směry / znovu se zvednu / rukama máchám / běž si běž / a on stojí na rohu / cinká železem a chechtá se liščími zuby / ani se nezadýchal / jen si běž / nastražím léčku / hraji nezaujatého a tvář hustím v hermovu masku / běž si / obejdu dům zezadu / teču jako rtuť / zaútočím ze zálohy a lapnu ho neposedu / zubama míhám / stříbrný jako stříbro / živý jako život / chvěju se nedočkavostí / ta žízeň za mými zády / ještě kousek / krok a poznám po čem vlastně prahnu… …tak tady to bylo / tenkrát jsem upadl a psi mě drželi za nohavice / ale látka nevydržela / a všechno se potrhalo na cucky / celou noc jsem seděl nahý v blátě / prdel mě studila / a pak vyšlo Slunce / odešel jsem domů / oblékl si nové kalhoty / a s novými psy vyšel ven / protože staré jsem ztratil / a také domov mi byl cizí / přecházel jsem sem a tam / nohy mi podkluzovaly na blátě / nevěděl jsem co dělat / a psi mě následovali / a pak vyšel Měsíc / a já stojím před tím místem / a dívám se na blátivou polévku s cáry cizích kalhot / a moji noví psi se rvou se starými… …na posteli už jen ovoce které tam zanechala / jablko nebo hrozen oranžových melounů / obrázek umučeného / nebo zbytek zítřejšího oběda / a nic / mohu všechno vzít / sbalit do prostěradla a odnést někam ven / třeba k tomu stromu kde jsem se vyloupla z pichláku / mohu to zahrabat / spálit / rozmetat / nebo zplynovat / ano mohu to zabít / ale před nimi se neschovám / ony zůstanou / ty plody které znají mé myšlenky / myšlenky / dívám se na ně / třesou se v obavách a trousí semínka / zrcátko s umučeným se potí / nemůžeš nás jen tak zničit / musíš nás sníst… …ještě tohle / popolétne k modrému kameni a na zelený se vykašle / možná se někdy vrátí / ušpiněný hovnem nezdařených pokusů a čajovým třepením anebo vítězný / půjde to ráz na ráz / vyzdobí se metály a střapci / očistí certifikáty / vypije moře a prošmejdí postele / právě teď / kličkuje mezi mucholapkami / cosi uždíbne / blokuje plácačku / uhýbá stranou / blýská očima / útočí… …a v těch krystalech jsem hledal pravdu / nasypal jsem jich hrstku do kalíšku a podrobil žíhání / tavil jsem je dvacet tři nocí a jedenáct dní / nic se nestalo / volání draka jsem nezaslechl a počítač únavou zíval v podivných znacích / kotouče hranatěly a lidé bez vlasů začali promlouvat k bohu ale nic se nestalo / z éteru jsem přijal zprávu že jediná správná cesta nikam nevede… …v časech kdy pole povstala v růžová pesticidová těla která se v dlouhém průvodu vydala na pohřeb poslední velrybí mrtvoly žili lidé / byl jsem jedním z nich / tak ohebný a jasný jako slídová destička / obýval jsem město které pojedlo horu a každé ráno se modlil / a měl jsem strach neboť ačkoli tu vše bylo cítil jsem se prázdný / laskavý strakapoud který obýval mou dutinu také odletěl na smuteční pochod / doufal jsem v jeho návrat a modlil se / zoufal jsem a v noci tajně vykrádal kabelové skříňky abych se najedl / jednoho dne se znovu objevil / ohořelý a s plamennýma očima / usedl do mě vykoukl ústy a začal zpívat píseň smrti…

nebe nandané do okna jako na skleněný pekáč pečení za skomírajícího slunce ptáci s píšťalkami u hnízd za vsí se u nebe slabě zelená les vysvětlovali jsme synkovi že je to dálka on ji chtěl vidět ** přes okno se sype kouř za ním ještě vzduch a pak koruny lesa naváté do nebe nebožtíci mohou mít tolik úkrytů ** zloděj jabloní s dlaněmi čistým ránem a úsvitem s dlaněmi v nichž by se mohla hromadit rosa tak klidné jsou ty dlaně že krádež vydrží nepovšimnuta roky a sad je jako býval v dětství a před lety jen navštívit ho nelze ** déšť a hmota zahrady stolky, kůlna, sušák, keře tak je to vždy že něco odhmotňuje a něco uzemňuje a ty musíš jít ne létat ne stát ** samozřejmě že ještě žijí lidé naplnění nebeským smutkem mají tělo, zaměstnání, postel nejsou to duchové ani andělé jen je něco posedlo byli pro to otevřeni ne připraveni jsou plni toho těžkého modrého nebe v němž se slunce ztrácí jako světluška v němž se ztrácí cokoliv z něhož přicházejí mraky myšlenky, skutky, sny, tíha v rukou, zpomalené nohy strnulý pohled řemen kolem srdce z něhož mrtví vysílají rádiové vlny kde se zacelily rány kde byla sňata tíže kam se vznáší mrtvý parašutista ** plevel starostí v hýčkaných domech o kus dál na poli rostou pampelišky místo obilí leccos se podařilo let mezi zeměmi led ve sklenicích směnou za stíny spermií ve varlatech vajíčka na měkko ve vaječnících Bůh je spravedlivý ** POJĎ SE TOČIT SE ZVÍŘATY! labuť, kůň tygr, jelen ty a další dospělí hej, kolotočáři! zahoď vajgl a přidej trochu! ať to letí ať to jede! chlap v autě žena na pštrosovi dítě v tanku kamínek v golemovi ** hej, Nosferatu, tady jsem a mojí krve si neužiješ rozplynula se ve světle dne vysálala až uvidíš červánky vzpomeň si na mě Nosferatu, jsem oběť ale toho pouštění žilou které se děje bez žil žiji v upírovi kterého by ses bál ** lidská povaha má v sobě lhoucí jazyk lže jím sobě o sobě prolhané zvíře ** jak vystřelený na měsíc zbavený duhovky jen s bělmem a zornicí ne právě příčetný letec pták proti své vůli smrtelný kulkou kterou je oči se mu točí a zírají do známa příliš zostřeného příliš blízkého náhlého a naléhavého neopominutelného nepominutelného neminutelného magnetického tichou noční vůlí písečné lebky na obloze – terče který si přibližuje střelu pravda otevírá rány smysl se štěpí aby se znovu ustavil a stvořil někoho nového ** při západu slunce slunce vykašlává krev do mraků až jsou z nich překrásné červánky když je laskavý Bůh všechno je laskavé ale my nejsme Bůh ani nové slunce ani den na to je nás už příliš mnoho Adam ještě mohl hovořit se světem ** nebe zocelené výdechy teplárenských komínů voda se v mraku střádá bez vlastního přičinění je v moci zákona má tak alespoň nějakou šanci být šťastná rajští vyhnanci s vlastní vůlí šednou ve stínech svého království ** jako nějaký návrat máš, co jsi chtěl a jsi dávno před sebou daleko tam kam ses odhodlával kam jsi neviděl kde by ses nečekal ** kolotoč na pouti se zastaví a ukáže se tank a jelen koně a auta někdy je v lese k vidění oběšenec hopká pod ním zajíc jeho auto v noci míjí srna ** za zářivýma očima se zaklápějí víčka sen ulehčuje rozvazuje tělo ve vlastním svitu otevírá kraje a rozvolňuje okraje nelze si stěžovat je nevhodné si stěžovat to by snad mohli nebožtíci přece jen je člověk vytlačený do světa měl by něco vydržet něco vnitřního, velkého a pustého něco tísnivého upřímný čas ** ptáci mají kostěná ústa a přece trylkují jako píšťalka slunce s rozžhaveným obličejem se nezlobí věci jsou tak plné lásky i vyhnívající šnečí ulita nebo se takovými staví být snad to není pokrytectví ** vítr listuje ve stromech jak hledá kde naposledy přestal svět je plný nebeských zástupů a něčeho strašlivě nelidského uvnitř lidí o tom je třeba mluvit nahlas předčítat ** vlévá se večer po nebi střižné stíny vlaštovek a jejich vypjaté volání pak tu bude skladiště hvězd a jejich prosévání lidskými upachtěnými hledači Boha, smyslu, toho rozhodujícího a věčného nekonečná lopota a nic z toho doslova za sebou dřina a těžební struska před sebou neubývající stříbrný vrch sladce vábící neoblomně odpírající jakoukoli nápovědu ** ještě zavyje pes trochu nadzvedne se kámen prach si lehne do rozestlané cesty kočka rozsvítí oči motýl zavře desky s malbami hvězda se zapne na nebi zářivá, až luna přechází není, kam jít pod hvězdami ony samy mají naspěch nelze se vrátit nebo přestoupit do jiného příběhu ty nejsi vypravěč bohužel jsi postava mohls nebýt a stále jsi Bohu dík **

Strakapoud bubnuje a věci světa víří. Zjara usedá na suchou větev, která dob-ře zní, a láká samičku. Volá ji k sobě. Hbitě poskakuje sem a tam, mává čtyřma rukama a nohou drtí démona strachu a sobectví. Tančí radostně, ne-boť ví, že co je zde, je všude a to co zde není, není nikde. Kde je strakapoud, tam nemá místo strach, avšak on sám je děsivý. Zná cenu volby. Ví, že je nutná a nic jej nezlomí. Snad jen on sám. Kde je strakapoud, nelze shromaž-ďovat. Kde on hraje, nelze kupčit se zemí, s lidmi, zvířaty, se stromy, ani s ba-revnými odpadky nebo bezuzdným bujením. Zobákem tesá do dřeva záhadné znaky. Čti je a spočineš. Konečně zasta-víš těžbu, která tě vysává. Připusť, že tomu tak může být, na okamžik všechno opusť a čti! „Neboj se!“ volají na tebe. VE VĚTVÍCH ptačí nohosloví osvítilo mnohé básníky prvním z nich byl zřejmě strakapoud tak to alespoň stojí v kronice nohoslovců ptačí říše strakapoud je ptákem a asi i básníkem někdy se zahloubá do křížení větviček drápkama zaškrábe na kmeni jasanu zobákem přerovná slova a verše je velkým nohoslovcem nekřičí do větru! TAJEMSTVÍ A VÍRA V KRASU NOC NAD JESKYNÍ BALCARKA staří medvědi zdá se pláčou jsou mi tak vzdáleni že se daleko jeví jako vysoko jsou daleko jsou vysoko jen jejich slzy které naleznou cestu tmou a prokličkují mezi nádechem/výdechem toho v mracích nakonec pročísnou listy posázenou korunu dechem toho v mracích rozkývanou nade mnou hou kapky se náhle a nečekaně zjevují vlažné mokré nasládle veselé cosi na tvých rtech tvářích čele a víčkách ležíme musím se tiše smát pod zády 138 metrů devonského vápence pak 76 metrů prázdnoty vyplněné kostmi medvědů a níže bezmála 6 378 211 metrů na povrchu okoralé kapky taveniny hučící živou tmou hou a kolikrát víc prázdnoty a kolik životů k další kapce? ZAKLÍNÁNÍ KRAJINOU hory odštěpující pilulky lásky od toho co nepotřebuji jezera pijící hoře z prorezlých lamp a starých kanystrů lesy horkým klíčem odemykající žaláře zuřivosti vzmužte mě! ZAKLÍNÁNÍ KRÁLEM BUBENÍKŮ zabij mě strakapoude! a vezmi si mé peří vezmi mé peří a sněz je kořeny rozryj rohy uválej v tlapách a odlij z něj pěsti tmy které se nebojím! VOLÁNÍ smotat cigáro úzkosti a kouřit kouřit kouřit zapomenout rozpomenout se rozmotat křidýlka tabákolovců Tabakú! Tabakí! zavolat BLOUDĚNÍ kostel za oknem nic před ním předokní úzkost před kostmi předkostí za kostmi nic v kostech úzkost BUDDHA NA SUPÍM VRCHU ve tvém šepotu zaslechnu šumění svých listů a přece nerozumím podáváš mi květinu tvůj úsměv je můj PROMĚŇOVÁNÍ býk nebo okamžik? v tomto okamžení jsem býkem až příště mžikne budu tečkou na jeho sítnici dříve jsem putoval tělem stromu býval jsem drobounkou destičkou z kořenů k listům a zpět snášel se v mžení stoupal jsem lýkem a dření dříve to bylo dříve… ODVAHA ZRANITELNÝCH vzbudit se do tmy jako liška která se mihla městským parkem do hlíny tlapkou zašlápla neúspěchy nelásku to co chce to čím není vyškrábala se na vrcholek kopce a je v tom snu sama sebou se všemi miláček! SMUTEK šeří se a věci slábnou mezi psy již vidím kousky tmy jak tiše usedají k pařezu toho co bylo prostírají sytí se a kypí i psi hodují žerou kosti stromu s nímž jsem tolik slov prohodil a teď tu není je pryč VZTEK žiju! a pod mým kopytem vylomil se a kamsi upadl starý arkózový schod a já šplhám vzhůru nad dírou která po něm zbyla křičím mezi řemeny deště a prsty drolím hliněná vlákna zahanbení která tvoří mé lano VOLBA upálit psa který kňučí příliš hlasitě strčit mu prsty do očí ale neplakat pokleknout oslepit ho a nechat shořet tiše a bez lítosti protože jinak tu umřeme všichni mé hořící srdce! HRAJU ŽIVOT a dny jsou neopracované hrubé a surové když mě kopou do ledvin a je to krásné když jim oplácím a ony přes krev nevidí ale bez nenávisti tak protože zítra už se budeme objímat! VYSOKÉ A NÍZKÉ červená znamení hledám je mezi hoblinkami třešňové kůry dýchnu a ony se začnou pohybovat tělíčka ploštic a s každým mým výdechem víří rychleji a rychleji vstupují do mě a opět mizí rodí se jsou a umírají mezi mými rty když na patře cítím palčivou chuť jejich podrcených krovek a myslím na to jak asi chutná mé tělo mezi zuby čehosi vyššího BRATRSTVÍ a tam na vrcholku vlčího špičáku na hrotu okamžiku nad jícnem zatracení tančí drobounká světýlka blikají do tmy a kouzlí lásku vlku – říkám mu vezmi si mé kosti a spolykej vnitřnosti bráško anebo si já vezmu tvoje! ZMATENÍ co je to to co se jeví jako já? to co se prolíná se vším ostatním tak božské tak bolestně osamělé s vlastními drápy v obličeji to o čem kdosi pronesl jakási slova skrojek skutečnosti co je to? a komu se právě zdám?