vítr dnes odnáší hlas nebe rychle bere slova od velkých úst je chladno listy se povalují práci nekoná jen člověk i nebe je pracovité zasévá a sklízí z tolika dálav kde ještě ani není jméno pro nebesa pod nebem rostou jabloně a nebe chce vždy chovat jejich plody ve ztajeném náručí u modrého srdce když nemůže jabloň do nebe sehne se nebe k jabloni a hebce hladí v dlaních jablka jako ta nejkřehčí semena života vdechne jim druhý nesmrtelný život kdo je sní probudí se davy lidí dnes míjejí obsypané jabloně /// 6. 12. 2020 mnoho nočních očí je v rybníce zamrznou jim víčka ledem? naproti tomu pomerančové léto rozvěšuje žhavé plamínky po domech a zahradách konvích a mělkých koupálkách pro ptáky kde jsou jen na chvíli než se vypaří po bílých světelných vláknech sestupují hvězdy do lét i zim bydlí s námi v nočních sutinách světa plaše vzdorné mžourající dojetím planoucí bleskem vždy opouštějící nás prchavě po oboustranných předtuchách hromadného osamění /// 17. 12. 2020 vnitřními hranicemi těla objímám v sobě nedaleký zimní rybník spící na způsob zkapalnělého chladu obklopený stráněmi, lesními stezkami a prázdnými letními chatami zimují na něm ptáci – kačeny vzlétaly od břehů když jsem vstupoval do zežloutlého rákosí v rybníce přebývá polovina zimního nebe polovina je ale jeho poklicí neumožňující ptákům odlétat daleko mezi rybničním dnem a jeho nebeským poklopem se děje čilý pohyb kapři, kteří pro své výjimečné schopnosti zůstali rybářům při výlovu neobjeveni se drží u dna bobři se stále snaží vystavět hráze ale porybní jim pokácené kmeny a nahromaděné větve odtahují z břehů vylekané malé kačeny čeří hladinu vzletovými drahami poblíž labutí zůstávajících ve svých pomalých velebných pohybech živými neproměnnými dušemi zdejšího zapomenutého a tedy rajského panství /// 25. 12. 2020 už tě unesl vítr jsi zavlečen na místa svých nesnází bůh dohližitel klopí zrak je to vymyšlený, malovaný bůh Bůh plane zevnitř tichým, jasným plamenem je však hluboko na dně člověka těžko k němu sestoupit bez výcviku a s obvyklou výbavou když dobře zemřeš tam kam jsi byl zanesen prohoří plamínek tělem a rozšíří se po okolí nepozorovaně jako tichý požár jako kdyby někam jen více zasvítilo slunce možná už jsi zavát na ostrov své smrti možná ještě poletíš ale jen vně snových zahrad kam jsi přestal chodit zalévat /// 9. 1. 2021 LAZARET (DOŠIROKA SNĚŽÍ) pomalu a v úzkých rozestupech strhávají vločky s sebou částice z tak mocně oslovujícího ale hluboce tichého nebeského království domy, ulice, zahrady zmlkly nikdo a nic nemůže narušit příchod království království unáší naše domy daleko k sobě do modré země kde se protínají dráhy ptáků i roky poté co po nich letěli jsme vyzvedáváni pádem vloček království prostupuje kraj spása tane před tebou ošeptává a hladí větve starých ovocných stromů uzdravuje překotný, potrhaný čas buduje bílý chrám lazaret odkud vstaneš vyléčený /// 9. 1. 2021 Prázdno po hluku dětí. Nervy se vracejí do hnízd, aby se svinuly. Padá tající sníh. Také čas, který máme před sebou, netrvá věčně. Po paměti jdeš do dětství, kráčíš ve stále větších mezerách, nehledáš nic ani tam, ani tady. Připozdívá se, sílí chlad. Už jen ojedinělá světla vyhlížejí ze tmy. Je vymalováno – bíle. /// 19. 1. 2021 NOUZOVÝ STAV Jsme zavřeni v osvětlených místnostech. Plujeme zde jako mumie procházející s pochodněmi pyramidou. Mluvíme na sebe nepochopitelnou řečí. Mé vzkazy jsou už srozumitelné jen mému minulému já. Ty jsi zůstala s dětmi daleko za stolem. Čekáme na vysvobození, ale venku sněží do šera. Děti vytvářejí světelný hluk. Zavřeli nás a vystřelili na měsíc. /// 19. 1. 2021 U zdi před hlavní je člověk sám sebou. Už nelže, ani sobě ne. Hledá, čeho by se chytil – svého jména, myšlenky na ženu, děti, dětství. Na objevení čeká ale hlavně: úhlavní přítel – rozostřený obraz – malý Ježíš, plamének v nitru. Prosvětlí, prohřeje. Bůh si vezme svého, jaký je. ///19. 1. 2021 Je tma. A Jozef s Albertem stavějí sněhuláka pod chladně bílým jasem dvojlampy osvětlujícím dětské hřiště. Postaví dva sněhuláky. Mojmíra mezitím na síti z provazů. V tichu a šeru. Malá bystrá šelmička, nic jí neunikne. Vojta sjíždí skluzavku. Je celý vykulený a veselý. Vrávorá a padá do sněhu, nedokáže vstát, pláče. Jsou to jediné děti, které si v lednovém odpoledni hrají na hřišti u bytovek. /// 21. 1. 2021 Rychle se pohybují pruhy mraků. Jdou vedle sebe jako ubíhající brázdy, jako nějaké obrázkové noty v linkách, jako velké nadýchané zákusky na jídelním pásu. Do prostoru mezi pruhy vrhá chladné lednové nebe plameny nízkého slunce. Šlehají i na zdi zdejší domů, které míjíme, my, postavy ze starého románu přepsaného do venkovní divadelní hry nedbající na možnosti publika. Tvoje jemné vrásky na namáhaném pergamenu čela jsou vážnější než cestující podsvícená oblačná výplň do kremrolí. Jsme na pódiu před svými dětmi. Marně na to nebe ukazuji. Nechceš se ohlédnout. Zkamením. /// konec ledna 2021 smrtelník hraje na housle po létu, které promarnil blíž zimě, která zebe už daleko od jara které už oželil hudba jde ze dřeva ze kruhů jeho lét byl jsi a nebudeš tolik lze pět smrtelník otvírá okna svá do ticha mráz kousne do kamen a v kamnech protihráč a z kamen teplo zní z těch houslí vložených /// 5. 12. 2020