FRIENDS, LISTEN OR DOWNLOAD OUR MUSIC ONLY FOR FREE (just enter zero as the price).
MILÍ, POSLOUCHEJTE A STAHUJTE NAŠI HUDBU ZDARMA (jako cenu uveďte nulu).

* * *

A letter as sleevenote
Ahoy Milan,
I wondered what a change! After the album about "leaving the country", you come up with a record with which you return home. However, I immediately sensed that the home you are singing about will probably not be just the one hidden behind the door. This home is the whole "sad land" that Jan Opolský writes about and from which it pushes a person outside - even into that other home, invisible, intangible, perhaps even into underworld. Of course, the previous "departure" was unambiguous. Leaving does not mean the final desertion, it’s rather recurrence, that is, becoming more and more aware of the place where you stand and try to live. And perhaps through this heroic habitation, bright and open to all the relationships that are offered, we can reveal the cruel present as our true homeland; after all, there is still so much to address and what addresses us! Understanding is just such a secret as love…
I feel that this will guides you: all those motifs of eyes opened (in dreaming), closed (in taking off), all the tension between the regular, even disciplined pulse of your musical background and sudden, unique sounds of something unsuspected in the painfully germinating seeds of sound - and voice – and even words… But where does the most proper really come from - does it arise from the depths, or does it sound to us from somewhere in the distance? Where does life live most fully? In which of those opening homes? Each press of the handle reminds us that Creation continues.
I think that this passage describes the home best: it expands it with everything foreign that can be approached, and above all reveals it as happening - as a constant addressing both the most immediate and distant, both the known and the least intelligible (after all, the sacred a multifaceted stranger called "you"). With it, we anchor just as much as we take off or dive deeper - and melt away. And so we leave again in order to can stay - right here, with everything and in everything, including all the hitches that lead us.
Music, that does not renounce it, naturally strengthens, and such is yours. Milan, I'm like your record, thank you for it, and especially thank you for the reinforcement.
Ká

* * *

Ahoj Milane,
říkal jsem si, jaká to změna! Po albu o „opouštění země“ přicházíte s deskou, s níž se k domovu navracíte. Ovšem hned jsem vytušil, že ten domov, o němž zpíváte, asi nebude jen tím za domovními dveřmi. Že to je celý ten „smutný kraj“, o kterém píše Jan Opolský a z něhož to člověka pudí – i do toho dalšího domova, neviditelného, nehmotného, snad i zásvětního. Ovšem, on ani ten předešlý „odchod“ nebyl jednoznačný a snad ani nechtěl být konečný. Opouštět totiž neznamená ani tak opustit, jako spíše – stále se vracet, tedy stále silněji si uvědomovat místo, na němž stojím a snažím se žít. A snad právě tímto hrdinným obýváním, bystrým a otevřeným všem nabízejícím se vztahům, lze skutečně odhalit i krutý dnešek jako svou pravou vlast – vždyť je tu toho pořád tolik, co lze oslovit a co samo oslovuje! Porozumění je právě takové tajemství jako láska…
Cítím, že vás právě tato vůle vede: všechny ty motivy zraků otevřených (při snění), zavřených (při vzletu), celé to napětí mezi pravidelným, až ukázněným tepotem Vašeho hudebního podloží a náhlými, jedinečnými zazněními čehosi netušeného v bolestně klíčících semenech zvuku – a hlasu – i slov… Ale odkud to nejvlastnější opravdu přichází – povstává to z hlubin, nebo to k nám zaznívá odněkud z dálav? Kde se vlastně žije nejplněji? V jakém z těch otevírajících se domovů? Každé stisknutí kliky připomíná, že Stvoření pokračuje.
Myslím, že právě toto přecházení vystihuje domov nejlépe: rozšiřuje ho o vše cizí, čemu se lze přiblížit, a především ho odhaluje jako dění – jako stálé oslovování toho nejbezprostřednějšího i toho vzdáleného, toho známého i toho nejméně srozumitelného (vždyť tím vším je ten posvátný mnohotvářný cizinec zvaný „ty“). Při něm právě tak kotvíme, jako vzlétáme nebo se noříme stále hloub – a rozplýváme se. A znovu tedy opouštíme, abychom mohli zůstat – právě tady, se vším a ve všem, včetně toho, co nám při naší cestě nohy podráží – a tím nás vede.
Hudba, která se toho neodříká, zákonitě posiluje, a právě takovou je ta vaše. Milane, mám z vaší desky velkou radost, děkuji vám za ni, a zvláště pak děkuji i za tu posilu.
Ká