FRIENDS, LISTEN OR DOWNLOAD OUR MUSIC ONLY FOR FREE (just enter zero as the price).
MILÍ, POSLOUCHEJTE A STAHUJTE NAŠI HUDBU ZDARMA (jako cenu uveďte nulu).

* * *
As I wander through the vanishing forests of my homeland or walk around the arid desert-like fields, watching the clouds of pollen and dust that obscure the greenery or when I listen restlessly to the echoes of shooting, I wonder why the world around me is changing this way. And besides, it occurs to me that perhaps the indifference is somehow related to the inability or unwillingness of people to look at the world around them as something sacred. Our land is full of Baroque monuments - churches, monasteries, statues, torments - and Baroque has also cultivated the entire Czech landscape, so the ancient experience of the Baroque man, who used to approach nature with respect, is still present to us, the experience of sensing the presence of God behind everything sensuous, the experience of trying to know God through this world. I walk through a land of empty churches, damaged chapels and desolate vicarages, and I ask, if today's atheism somehow contributes to people's superficial and greedy view of nature. And I wonder if I have the right to judge anyone at all. Can I relate myself to nature with sacred awe? And do I look at it respectfully enough?
So I started trying to perceive the world around me with "baroque eyes" and listen to it in the same way, and I embodied my experience in several compositions based exclusively on field recordings from foreland of Bohemian Forest and Bohemian Forest as well. In them, I paraphrase above all the both understanding (dialogical) and antagonistic contact of acoustic manifestations connected with man with the sound of nature, as I know it from my wanderings. I didn’t want to document how my region now sounds, but I wanted to evoke the quietest natural voices and relate them to more or less distant human "voices", including truly historical ones, such as carriages of errant actors or lepers claiming the jingle bells. I think it all can be heard so far…
The album is halved with a short song from this year's Easter, the only one based on a recording made indoors. This youngest composition of the album is also the axis of an imaginary triptych in the middle of it. Although I composed Landscape with Lepers and Faces in Mirrors last year, before the current coronavirus pandemic, they also relate to it. I admit that, like many, I find it difficult to cope with current events and I have come a long way, which may not be over yet. I try to understand this depressing event personally - as a challenge to think about myself and my life so far. I feel that nothing is and will not be the same as before and that much of what I have known so far will not stand. In those weeks of this year’s Lent, I had the intense impression that our culture (in the broadest sense of the word) is engulfed in a fire that burns into the past, what is also reflected in the above-mentioned central composition. It's all dreary and promising, like any crisis. In these bitter days, we can become more aware of what really gives us deep consolation, and notice that anything that we used to sense as commonplace is not ordinary - such as our own face without a prophylactic mask.
Despite the pain of all these topics, I try to close the album hopefully. The final composition - as opposed to the initial meditation on people who lead a suicide's life, and otherwise ringing than an painting with lepers - reveals hope in a new beginning: in personal transformation, in constant self-reflection and in an effort not to waste even a second and not waste anything.
Welcome to the land of lonesome vicarages…

* * * * * *

Když se tak toulám mizejícími lesy mého rodného kraje nebo kráčím kolem zdejších vyprahlých polí připomínajících poušť a sleduji mračna pylu a prachu skrývající zeleň nebo když neklidně naslouchám střelbě, kterou ke mně přináší ozvěna, ptávám se, proč se svět kolem mě proměňuje právě takto. A vedle jiného mě napadá, že snad ta lhostejnost nějak souvisí s neschopností či nevůlí lidí pohlédnout na svět kolem sebe jako na cosi produchovněného. Náš kraj je přitom plný barokních památek – kostelů, klášterů, soch, božích muk… – a baroko rovněž kultivovalo celou českou krajinu. Stále se nám tak zpřítomňuje dávná zkušenost barokního člověka, který přistupoval k přírodě s úctou, protože za vším smyslově postihnutelným tušil přítomnost Boží – Boha se snažil poznat skrze tento svět. Procházím krajem prázdných kostelů, poškozených kaplí a pustých far a ptám se, zdali snad dnešní atheismus nějak nepřispívá k tomu, že lidé pohlížejí na přírodu tak povrchně a zištně? A rozjímám i sám nad sebou, zda mám vůbec právo někoho soudit. Dokáži se snad sám vztahovat k přírodě s posvátnou bázní? A pohlížím na ni dostatečně uctivě?
Začal jsem se tedy snažit vnímat svět kolem sebe „barokníma očima“ a právě tak jí i naslouchat a svou zkušenost jsem vtělil do několika kompozic založených výlučně na terénních nahrávkách z Pošumaví a ze Šumavy. Parafrázuji v nich především porozumivý (dialogický) i antagonistický kontakt akustických projevů spojených s člověkem se zněním přírody, jak jej znám ze svých toulek. Nešlo mi o to dokumentovat, jak můj kraj nyní zní, ale chtěl jsem evokovat ty nejtišší hlasy přírodní a vztáhnout je k více či méně vzdáleným lidským „hlasům“, a to včetně těch opravdu historických, třeba k povozům kočovným herců nebo k malomocným ohlašujícím se cinkotem rolniček. Myslím, že to všechno lze dosud zaslechnout…
Album půlí krátká skladba z letošních Velikonoc, jediná založená na nahrávce pořízené v interiéru. Tato nejmladší kompozice alba je současně osou pomyslného triptychu uprostřed něj. Přestože Krajina s malomocnými a Tváře v zrcadlech vznikly již loni, před současnou pandemií koronaviru, souvisejí i s ní. Přiznávám, že se asi jako mnohý s aktuálním děním nesnadno vyrovnávám a prošel jsem dlouhou cestu, která možná ještě není u konce. Snažím se tomu skličujícímu dění rozumět osobně – jako výzvě k zamyšlení nad sebou samým a nad svým dosavadním životem. Cítím, že nic není a nebude stejné jako předtím a že i mnohé z toho, co jsem dosud znal, neobstojí. Měl jsem v těch letošních postních týdnech intenzivní dojem, že je naše kultura (v širokém slova smyslu) zachvácena požárem, jímž prohořívá do minulosti, což také vzpomenutá ústřední skladba odráží. Je to všechno skličující i příslibné jako každá krize. V těch trpkých dnech si můžeme lépe uvědomovat, co nám skutečně poskytuje útěchu, a jak ledacos, co nám přišlo samozřejmé, není nikterak všední – třeba vlastní obličej bez roušky.
Přes bolestnost všech těchto témat se snažím uzavřít album nadějeplně. Závěrečná skladba – protikladná k úvodní meditaci nad lidmi, kteří vedou život sebevraha, a jinak zvonící než obraz s malomocnými – odkrývá naději v novém počátku: v osobní proměně, v stálé sebereflexi a snaze nepromarnit již ani vteřinu a nic nezmarnit.
Vítejte v kraji opuštěných far…