Pasti

by Jazzy Balcony

/
  • Streaming + Download

    Includes high-quality download in MP3, FLAC and more. Paying supporters also get unlimited streaming via the free Bandcamp app.

      name your price

     

1.
02:08
2.
3.
4.
15:37

about

FRIENDS, LISTEN OR DOWNLOAD OUR MUSIC AND POETRY ONLY FOR FREE (just enter zero as the price).
MILÍ, POSLOUCHEJTE A STAHUJTE NAŠI HUDBU A POEZII ZDARMA (jako cenu uveďte nulu).
-
THIS RECORD IS ONLY IN CZECH. IT'S A COLLECTION OF POEMS BY JAZZY BALCONY IN AUTHOR INTERPRETATION.
IF YOU ARE LOOKING FOR SOME AVANTGARDE MUSIC, TRY TO CHOOSE SOMETHING FROM OUR OTHER RELEASES, E.G. COMPILATION OF OUR ARTISTS-CROSSROADS TO OUR CATALOGUE: recordingsontheroad.bandcamp.com/album/without-words):

* * *
Úvod
Dva roky nato, co sbírka Pasti přibyla na svět, mě oslovil Negr Mississippskej. To, co stojí psáno, bude vyřčeno – společně rozechvějeme vzduch. A vzduch - ten rozechvěje Tebe, milý posluchači!

A tak nyní čtu pozapomenuté řádky, slyším se, vnímám ta slova, jak se zakusují a velikou silou vytahují ven zaprášené emoce. A divím se - jak mnoho se toho změnilo a co zůstalo stejné. Vesmírné tělo se proměnilo, ale kouzlo je stále tady!
Pasti, jimž se vyhýbám a mezi nimiž kličkuji, pasti pocitů, myšlenek a představ. Ustrnulé, nehybné bažiny zdání, že svět stojí tak a tak, a ne jinak… přeci.
Jsou rozbouřené a vzteklé ty řádky – to pro vědomí, že pasti jsou tu, že existují, stále nové a nové – proplétají se s původními – tu a tam mezi listy prosvítá volné nebe – údiv a usebrání – jen na okamžik – vzácný a dobrý - a útěk se pokračuje – pasti hrozí a klapou naprázdno - kolo utrpení.

Ale je i snazší cesta – tichá a beze sváru. Dva roky na to a ze tmy z prachu povstává to, co jsem již věděl – že chci-li mít pasti, dostanu je!

Přeju příjemný poslech!

Bác

* * *
ČTENÉ TEXTY JSOU V ÚPLNÉM ZNĚNÍ U KAŽDÉHO TRACKU V KOLONCE LYRICS!
* * *

credits

released April 26, 2017

* * *

Básnická sbírka Jazzyho Balconyho Pasti v autorské interpretaci.
Nahrávka byla pořízena v hvězdné myslivně 30. března 2017.

tags

license

all rights reserved

about

Recordings On the Road Czech Republic

Collective publishing project of a few kindred musicians, flowing outside (on periphery or in underground) the Czech music happening and mostly devoted themselves to alternative rock or avantgarde music. Stylistically diverse is united by a similar attitude to music perceived not as a medium, but as the way, autonomous and eminently participating on our lifes, on our road. ... more

contact / help

Contact Recordings On the Road

Streaming and
Download help

Track Name: Úvod
Milý čtenáři,
pohlížíš na úvodní stranu knížky, která jednou pro vždy změní tvůj život.
Budeš-li mít po jejím přečtení dojem, že tomu tak není, anebo pokud ji ani nedočteš, můžeš si s ní třebas vytřít ořití. Tak!
Ale ať už s knížkou naložíš tak či onak, dej si práci a alespoň tři dny po tom co s ní skoncuješ, věnuj pozornost tomu, co obvykle opomíjíš. Sleduj, co se stane!
Pomysli, že tento svět je zpodob-něním tebe sama. A vzpomeň si také, že medvěd už je mrtvej a vlk je mrtvej a že v tišinách páchne svinstvo. Kde je pak tvoje síla a tvoje volnost? Kde je tvoje čistota? Tohle přece není prdel!
Zavři oči a pomyslně věnuj svůj oběd bangladéšským dělníkům, kteří tě šatí. Buď celý den o hladu.
Na pomoc si vezmi lišku podšívku, kojota našich krajů a posla bohů s rol-ničkami na špičatých botách. Nech ji, ať se ti zahryzne do hrudi, do obličeje, do zadnice, prostě kam potřebuješ, a dopo-může ti tak k chvilkovému prozření. Otevře ti vrátka a ty alespoň na okamžik vyklouzneš z pasti otupělého žroutství, z léčky lačnění. Potom se kravál smrti ztiší a ty zaslechneš veselé bubnování laskavého strakapouda rozpáleného milostnou vášní.
Volej lišku a strakapouda, co nejčas-těji to půjde. Až si budeš jist, že víc už nesneseš, předej knížku dál.

Tě pic Báca
Track Name: Kronika nohoslovců ptačí říše
Strakapoud bubnuje a věci světa víří. Zjara usedá na suchou větev, která dob-ře zní, a láká samičku. Volá ji k sobě.
Hbitě poskakuje sem a tam, mává čtyřma rukama a nohou drtí démona strachu a sobectví. Tančí radostně, ne-boť ví, že co je zde, je všude a to co zde není, není nikde.
Kde je strakapoud, tam nemá místo strach, avšak on sám je děsivý. Zná cenu volby. Ví, že je nutná a nic jej nezlomí. Snad jen on sám.
Kde je strakapoud, nelze shromaž-ďovat. Kde on hraje, nelze kupčit se zemí, s lidmi, zvířaty, se stromy, ani s ba-revnými odpadky nebo bezuzdným bujením.
Zobákem tesá do dřeva záhadné znaky. Čti je a spočineš. Konečně zasta-víš těžbu, která tě vysává. Připusť, že tomu tak může být, na okamžik všechno opusť a čti!
„Neboj se!“ volají na tebe.

VE VĚTVÍCH

ptačí nohosloví
osvítilo mnohé básníky
prvním z nich
byl zřejmě strakapoud
tak to alespoň stojí
v kronice nohoslovců
ptačí říše

strakapoud je ptákem
a asi i básníkem
někdy se zahloubá
do křížení větviček
drápkama zaškrábe
na kmeni jasanu
zobákem přerovná
slova a verše

je velkým nohoslovcem
nekřičí do větru!



TAJEMSTVÍ A VÍRA V KRASU

NOC NAD JESKYNÍ BALCARKA

staří medvědi zdá se pláčou
jsou mi tak vzdáleni
že se daleko jeví jako vysoko
jsou daleko
jsou vysoko

jen jejich slzy
které naleznou cestu tmou
a prokličkují mezi nádechem/výdechem
toho v mracích
nakonec pročísnou
listy posázenou korunu
dechem toho v mracích
rozkývanou
nade mnou
hou

kapky se náhle
a nečekaně zjevují
vlažné mokré nasládle veselé cosi
na tvých rtech tvářích
čele a víčkách

ležíme
musím se tiše smát
pod zády 138 metrů
devonského vápence
pak 76 metrů prázdnoty
vyplněné kostmi medvědů
a níže
bezmála 6 378 211 metrů
na povrchu okoralé
kapky taveniny
hučící živou tmou
hou

a kolikrát víc prázdnoty
a kolik životů k další kapce?



ZAKLÍNÁNÍ KRAJINOU

hory
odštěpující pilulky lásky
od toho co nepotřebuji

jezera
pijící hoře
z prorezlých lamp
a starých kanystrů

lesy
horkým klíčem
odemykající žaláře zuřivosti

vzmužte mě!



ZAKLÍNÁNÍ
KRÁLEM BUBENÍKŮ

zabij mě strakapoude!
a vezmi si mé peří

vezmi mé peří
a sněz je kořeny
rozryj rohy
uválej v tlapách
a odlij z něj pěsti tmy
které se nebojím!



VOLÁNÍ

smotat cigáro úzkosti
a kouřit
kouřit
kouřit

zapomenout
rozpomenout se
rozmotat křidýlka tabákolovců
Tabakú!
Tabakí!
zavolat


BLOUDĚNÍ

kostel
za oknem nic
před ním předokní

úzkost
před kostmi předkostí
za kostmi nic
v kostech
úzkost



BUDDHA NA SUPÍM VRCHU

ve tvém šepotu
zaslechnu šumění svých listů
a přece nerozumím

podáváš mi květinu
tvůj úsměv
je můj


PROMĚŇOVÁNÍ

býk nebo okamžik?
v tomto okamžení
jsem býkem
až příště mžikne
budu tečkou na jeho sítnici

dříve jsem putoval
tělem stromu
býval jsem
drobounkou destičkou
z kořenů k listům a zpět
snášel se v mžení
stoupal jsem lýkem
a dření
dříve
to bylo dříve…


ODVAHA ZRANITELNÝCH

vzbudit se do tmy
jako liška
která se mihla
městským parkem
do hlíny tlapkou zašlápla
neúspěchy
nelásku
to co chce
to čím není
vyškrábala se
na vrcholek kopce
a je v tom snu
sama
sebou
se všemi
miláček!

SMUTEK

šeří se a věci slábnou
mezi psy
již vidím kousky tmy
jak tiše usedají k pařezu
toho co bylo
prostírají sytí se
a kypí

i psi hodují
žerou kosti stromu
s nímž jsem tolik slov prohodil
a teď tu není
je pryč


VZTEK

žiju!
a pod mým kopytem
vylomil se a kamsi upadl
starý arkózový schod
a já šplhám vzhůru
nad dírou
která po něm zbyla
křičím
mezi řemeny deště
a prsty drolím
hliněná vlákna zahanbení
která tvoří mé lano


VOLBA

upálit psa
který kňučí příliš hlasitě
strčit mu prsty do očí
ale neplakat
pokleknout
oslepit ho a nechat shořet
tiše a bez lítosti
protože jinak
tu umřeme všichni
mé hořící srdce!


HRAJU ŽIVOT

a dny jsou neopracované
hrubé a surové
když mě kopou do ledvin
a je to krásné
když jim oplácím
a ony přes krev nevidí
ale bez nenávisti
tak

protože zítra
už se budeme objímat!


VYSOKÉ A NÍZKÉ

červená znamení
hledám je
mezi hoblinkami třešňové kůry
dýchnu
a ony se začnou pohybovat
tělíčka ploštic

a s každým mým výdechem
víří rychleji
a rychleji
vstupují do mě
a opět mizí
rodí se jsou
a umírají
mezi mými rty
když na patře cítím
palčivou chuť
jejich podrcených krovek
a myslím na to
jak asi chutná mé tělo
mezi zuby čehosi vyššího


BRATRSTVÍ

a tam
na vrcholku vlčího špičáku
na hrotu okamžiku
nad jícnem zatracení
tančí drobounká světýlka

blikají do tmy
a kouzlí lásku
vlku – říkám mu
vezmi si mé kosti
a spolykej vnitřnosti
bráško
anebo si já vezmu tvoje!


ZMATENÍ

co je to to co se jeví jako já?
to co se prolíná
se vším ostatním
tak božské
tak bolestně osamělé
s vlastními drápy v obličeji

to o čem kdosi
pronesl jakási slova
skrojek skutečnosti
co je to?
a komu se právě zdám?
Track Name: Kousky lišek
Strakapoud je život, liška jeho nama-zaná strana. Kdo se s liškou paktuje, loká z rohu hojnosti.
Strakapoud je zřídlem, liška je teče-ním, je neustálým tokem. Nikdo ji nechytí. Hlasitě pšouká a směje se tomu. Baví se svými kousky.
Pohlédni na následující řádky. Jsou to hltance uzmuté z proudu, dílky neko-nečné a stěží uchopitelné skládačky, chuchvalce rezavých chlupů, cáry jejího masa nebo lžíce vařených oranžových hub. Jsou to jenom malé kousky rozma-zaného tajemství, kousky lišek, které nás přesahují.


…dva kroky k ohništi / bradavkama jizví břicho skutečnosti / a moje dlaně / sápou se po tisících šnůr / připojených odtud tam / a odnikud na druhou stranu / a její klín / růžový trychtýř do nějž vše spadá / červený trojúhelník kymácející se na vrcholu / zvolna tmavne / a labia nachoví / a uvnitř je tma / překrásná / prázdná / plná hvězd a hrůzy z bezednosti / ta / kterou chci prozářit ve slunečný nebeský den / vidím ji z uhlíků / když dohořívám / a už nevím jak dál…



…skoro bych čekal že v té díře musí být / že už to přichází / že teď hned otevře dveře / a hop a hop / že rozlouskne mou ulitu krouženou od prvního třesknutí / krunýř který mohutní
s každým dalším domnělým úderem / ten který jsem snad pracně snad hladce snad obratce a hrubě vysnil a popletl ze zvyklostí / pláty ukloval z moudrosti předků / uplkal z nesmrtelných keců / neboť věci padají odtud tam a ne naopak / přeci / synu / tak a tak / jenže krunýř má ten kdo tvrdne v díře / a skoro by čekal / čeká / čekám / možná / možná že někdo přijde / ale nikdo tam není / asi…



…chvílemi už jsem na dosah / sápu se / konečky prstů tak tak dotýkám se jeho cípů / už jsem ho měl (!) / držkou ryju dláždění a kostky létají všemi směry / znovu se zvednu / rukama máchám / běž si běž / a on stojí na rohu / cinká železem a chechtá se liščími zuby / ani se nezadýchal / jen si běž / nastražím léčku / hraji nezaujatého a tvář hustím v hermovu masku / běž si / obejdu dům zezadu / teču jako rtuť / zaútočím ze zálohy a lapnu ho neposedu / zubama míhám / stříbrný jako stříbro / živý jako život / chvěju se nedočkavostí / ta žízeň za mými zády / ještě kousek / krok a poznám po čem vlastně prahnu…


…tak tady to bylo / tenkrát jsem upadl a psi mě drželi za nohavice / ale látka nevydržela / a všechno se potrhalo na cucky / celou noc jsem seděl nahý v blátě / prdel mě studila / a pak vyšlo Slunce / odešel jsem domů / oblékl si nové kalhoty / a s novými psy vyšel ven / protože staré jsem ztratil / a také domov mi byl cizí / přecházel jsem sem a tam / nohy mi podkluzovaly na blátě / nevěděl jsem co dělat / a psi mě následovali / a pak vyšel Měsíc / a já stojím před tím místem / a dívám se na blátivou polévku s cáry cizích kalhot / a moji noví psi se rvou se starými…



…na posteli už jen ovoce které tam zanechala / jablko nebo hrozen oranžových melounů / obrázek umučeného / nebo zbytek zítřejšího oběda / a nic / mohu všechno vzít / sbalit do prostěradla a odnést někam ven / třeba k tomu stromu kde jsem se vyloupla z pichláku / mohu to zahrabat / spálit / rozmetat / nebo zplynovat / ano mohu to zabít / ale před nimi se neschovám / ony zůstanou / ty plody které znají mé myšlenky / myšlenky / dívám se na ně / třesou se v obavách a trousí semínka / zrcátko s umučeným se potí / nemůžeš nás jen tak zničit / musíš nás sníst…




…ještě tohle / popolétne k modrému kameni a na zelený se vykašle / možná se někdy vrátí / ušpiněný hovnem nezdařených pokusů a čajovým třepením anebo vítězný / půjde to ráz na ráz / vyzdobí se metály a střapci / očistí certifikáty / vypije moře a prošmejdí postele / právě teď / kličkuje mezi mucholapkami / cosi uždíbne / blokuje plácačku / uhýbá stranou / blýská očima / útočí…




…a v těch krystalech jsem hledal pravdu / nasypal jsem jich hrstku do kalíšku a podrobil žíhání / tavil jsem je dvacet tři nocí a jedenáct dní / nic se nestalo / volání draka jsem nezaslechl a počítač únavou zíval v podivných znacích / kotouče hranatěly a lidé bez vlasů začali promlouvat k bohu ale nic se nestalo / z éteru jsem přijal zprávu že jediná správná cesta nikam nevede…



…v časech kdy pole povstala v růžová pesticidová těla která se v dlouhém průvodu vydala na pohřeb poslední velrybí mrtvoly žili lidé / byl jsem jedním z nich / tak ohebný a jasný jako slídová destička / obýval jsem město které pojedlo horu a každé ráno se modlil / a měl jsem strach neboť ačkoli tu vše bylo cítil jsem se prázdný / laskavý strakapoud který obýval mou dutinu také odletěl na smuteční pochod / doufal jsem v jeho návrat a modlil se / zoufal jsem a v noci tajně vykrádal kabelové skříňky abych se najedl / jednoho dne se znovu objevil / ohořelý a s plamennýma očima / usedl do mě vykoukl ústy a začal zpívat píseň smrti…
Track Name: Být polem
Nevím, co je to pozdě, nevím ani, co je dříve, neboť neznám čas. Váháš-li ale s údy v železech, tvá bolest vykvete. Až ti květ zakryje oči a ty již nebudeš moci předstírat, že nevidíš, poznáš, že přišla chvíle se hnout. Nechat se unášet. A jizvy budou hluboké.
Agzal

Dříve než se dostaví ten hnusný pocit z promrhaného dne, napíše na tabulku první droboučké písmeno. Přidá druhé a pokračuje dál a dál jen s mlhavou představou o smyslu toho, co dělá. Vlastně o tom ani nepřemýšlí, písmena se sama zjevují na tabulce a on je s malým zpožděním čte a snaží se porozumět významu slov, ve která se ty nepatrné blešky skládají.
„Toho dne nepřišli.“ stojí na měkké tabulce a písmena a slova rychle přibývají, kříží se, překrývají a tvoří další a další věty ve snaze co nejrychleji uniknout dojmu zbytečnosti.

Toho dne nepřišli. Byli jsme proto velmi neklidní. Něco se nutně muselo stát. Jistě, byli jsme rádi, že se u nás ten den neobjevili, avšak úlevu jsme nepociťovali. Bezcílně jsme bloumali mezi chýšemi a snažili se uniknout úzkostným myšlenkám.
Kolem poledního Agzal řekl: „Vraťme se k práci.“
Poslechli jsme ho. Nedalo se nic lepšího dělat. Jevilo se nám jako zby-tečné pokračovat v tom nesmyslném čekání. Rozešli jsme se každý po svém.
Z lesa zaznělo bolestné volání dží-manů, když jsem kráčel k poli. To nebylo dobré znamení. Avšak už nebylo možné dále marnit čas, práce stála v půli a úroda volala po sklizni. Celý zbytek dne jsem kosil zlaté klasy.
Za soumraku jsme se vrátili z polí a ženy nám podaly vodu k osvěžení a placky k ukojení hladu.
Potom Lamila řekla: „Zítra snad přijdou.“
Ulehli jsme na lože v obavách z toho, co bude. Ale ani nazítří se ve vsi neukázali. Ani potom. Dlouhou řadu dní jsme trnuli v obavách z toho, že přijdou a jejich návrat bude hrozný. Budou jistě chtít to, o co za tak dlouhou dobu své nepřítomnosti přišli.
Kosil jsem každý den od svítání do noci a Lamila sbírala zlaté klasy, z nichž jsme vytloukli zrno, které Lamila umlela v jemnou a voňavou mouku. Z té mouky potom pekla placky tak, jako je pekly jiné ženy z mouky jimi připravené. Zvolna se nám vracel do myslí klid. Radost z práce opět naplňovala naše srdce a my jsme pomalu zapomínali.
Zpočátku nám bylo zatěžko uvěřit, že by naše útrapy mohly tak náhle a nečekaně vzít za své a prostě jen tak zmizet. Avšak po čase se nám podařilo vymanit se ze strachu a z podiv-né otrocké touhy po pánu. Jak mizela ona nemocná závislost, rostla v nás síla svobodných lidí.
Díval jsem se po večerech na hluboké jizvy na Lamiliných ňadrech, která se mi lehce se pohupujíc zjevovala a opět mizela v šeru chýše, a cítil jsem, že už je po všem utrpení a že opět žiju. Hladil jsem konečky prstů místa, kde jsem kdysi míval nos, který mi uřízli, a nemys-lel již na to, jak ohavný musí být pohled na mou tvář.
Začali jsme se s Lamilou opět milovat a laskali jsme si vzájemně ta stará zranění, ale trýznivé obrazy už nepři-cházely, vše bylo tak, prosté a živé. A také hroby Liela, Biny a nejmladšího Kupa v nás již neotvíraly proudy bolest-ných vzpomínek jako dříve.
Opět jsme žili. Agzalův syn Muri přinesl z města zprávu tvrdící, že vláda konečně zatočila se společnostmi scelu-jícími půdu, kterou za nelidských pod-mínek získávali od usedlíků. Že prý ty společnosti postavila mimo zákon, jelikož samotná jejich existence popírá základy, na kterých je postaveno všech-no dobré, všechno to, co vláda zobra-zuje. Že prý již nebude možné, aby kdokoli tyranizoval kohokoli jiného a silou moci bral, co mu nenáleží, půdu, úrodu, životy. Cítili jsme, že vláda stojí za námi, že nad námi drží ochrannou ruku.
Potom opět přišli. Bylo jich asi dvacet, mladí, se samopaly v rukou a krutostí v očích. Někteří byli oblečení do uniforem s vládními znameními, hrubě se smáli a bili nás i naše ženy a Agzala ubili pažbami, jeho břich rozpárali, ženu znásilnili a dům podpálili.
Nechali nás shlédnout to příšerné divadlo a my jsme jen tupě zírali, jak Agzal úpí a sténá, zatímco mu se zvířec-kou lačností trhají střeva z útrob, jak zlostně souloží s Mali, jeho ženou, jak jí strkají hlavně samopalů do vulvy a zle se smějí. Před našima očima ji podřízli ku-sem plechu a sdělili nám, že bude-li se kdo další vzpírat nařízení vlády, bude s ním naloženo tak, jak jsme právě viděli. Jak odcházelo teplo a síla z Malina a Agzalova těla, mizela i síla z nás. Naše rány se znovu otevřely a chlístaly krev na naši zem.
A naše zem to byla, která nám přinesla to veliké neštěstí, naše bohatá a štědrá zem. A když několik dní po jejich odchodu Lamila zemřela, neboť jí uřízli ňadro, opustil jsem ves. Navzdory záka-zům vlády, navzdory povinnostem, kte-ré mi byly přiřknuty, jsem odešel do lesa, abych se ztratil v bolestném volání džímanů.
Věděl jsem, že svým činem přivolám na ves pohromu, neboť bylo nařízeno, aby každá obec, jejíž obyvatelé neplní řádně, co je jim předepsáno, byla do základu vypálena. Lid po zásluze stihne krutý, leč spravedlivý trest a půda připadne vládě na věčné časy. Avšak má bolest už byla tak veliká, že jsem nemohl zůstat v onom místě vraždění a den za dnem usychat strachem. Raději jsem volil smrt v divočině. Věděl jsem, že daleko nedojdu.
Pohřbil jsem svou milovanou mezi plody naší lásky. S každou hrstí hlíny, která mezi nás dopadla, sílilo mé rozhodnutí. Utekl jsem z domova, který se mně i mým nejbližším stal jen trudným vězením, strašlivou pastí.
Utekl jsem jako první a vzal jsem tak na sebe tíhu rozhodnutí, od něhož byli oni rázem oproštěni. Jistota okovů či skok do neznáma! Nejistý život nebo jistou smrt? Volal jsem smrt! Smrt hybatelku, tu která nutí k činu, k životu. Zvolil jsem smrt, smrt pro všechny, abychom všichni mohli žít, alespoň na okamžik opět okusit volnosti.
A rázem bylo vše prosté a pro pochybnosti a váhání již nebylo místa. Již nebylo možné stavět se nesmrtel-nými, neboť konec byl nadohled. A nejen já, i oni mohli volit jeho tvářnost, mohli rozhodnout o jeho podobě. Smrt ubohá, v bázni zapomínaná, jistojistě konečná, uzavírající jícen života v příšerné křeči, či ta zvolená a očekávaná, stále příto-mná jako příčina i dopad všeho, co se mění, krok do srdce. Snad je tam rozdíl.
Cítil jsem slabounký záchvěv naděje. Vykonal jsem svůj poslední svobodný čin. Zemřu se zdviženou hlavou, snad i oni tak učiní, doufal jsem. Kéž utečou! V zásvětí se opět shledáme, s hrdými čely a jasným okem těch, kteří utvářeli své bytí.
Ve volání džímanů jsem zřetelně rozpoznal veselejší tón. Jejich hlasy, které mým uším dříve zněly jako bezútěšný škytavý pláč, jsem náhle slyšel jako rozpustilé štěbetání malých posměváčků. A to bylo dobré znamení. Zemřít je tedy dobré.
Dny a dny jsem bloudil lesem a smrt nepřicházela. Dlouhé noci jsem bděl a za každým zašustěním hledal muže se samopaly, avšak oni nepřicházeli.
Potom přišli. Ozdobeni vládními znaky, s krutýma očima a svítícími zuby. Zavlekli mě daleko do neznámých končin, kde jsem dlouhé dny a roky ryl, sel a kosil trávy a vytloukal z nich semeno a mlel mouku a dělil ji na malý a velký díl a velký odevzdával vládě a potom už pro mě práce nebylo, neboť lesy již byly vykáceny a políčka srostla ve veliké lány, na nichž již nepracovali lidé, ale stroje, neboť tak si to přála vláda, neboť tak to bylo dobré a pros-pěšné všemu lidu.
Uprchl jsem a nikdo mě nehledal, protože už jsem byl starý a práce pro mě stejně nebylo. Bloudil jsem opět krajem jako v dobách, kdy jsem utekl ze svého domova a všude byla nedozírná pole, stromy zmizely a smutné volání džímanů už znělo jen v mém srdci.
Avšak kraj mého domova pohltily nesčetnými trny poseté spáry houští. Ubohá, zešedlá vzpomínka na dávno uplynulé roky. Vláda a společnosti scelující pole zde neviděly valnou možnost, kterak se obohatit a ponechaly ona zbídačená místa ležet ladem. Kráčel jsem vyprahlou krajinou, dral se zná-mým směrem, a čím jsem byl blíže místům, kde jsem žil, tím ostřeji mne rostliny mučily svými bodci, tím hlasitěji džímani volali.
Nalezl jsem tam v houštinách ohořelé zbytky našich prostých domů, jen sotva patrné úlomky tlejících trámů. Našel jsem v oněch nízkých a zaprášených křovinách porůznu rozházené nástroje a všelijaké náčiní, jakoby je tam někdo ve velikém spěchu a zmatku rozházel. Jakoby kdosi prchal a nebral již ohled na život věcí, jen zběsile utíkal před vlastní jistou smrtí. Jakoby kdosi volil smrt na útěku, rozhodl se pro poslední svo-bodný čin.
Leč tu jsem se palcem nohy dotkl čehosi šedavě bílého. Zanechal jsem na onom předmětu krvavou šmouhu, která na světlém podkladu červeně zazářila, a já jsem poznal, že je pozdě a také, že pozdě již bylo dávno, dávno před tím než jsem se opět ocitl v domovině. Pozdě.
Příliš pozdě ovládla zoufalá touha žít jejich ujařmené mysli. Kam jsem pohlédl, tam se bělaly polámané lidské kosti, rozbité lebky těch, kteří zůstali v okovech, v bídě a strachu.
Prázdné pohledy jejich lebek, jejich zvětralá krev, která již nikdy nezazáří, nýbrž se jako jemný, okem neviditelný prach navždy posype na mou hlavu, aby mi zabránil se zhluboka nadechnout, jako svědectví tíhy mého činu, mého rozhodnutí a smutný nářek džímanů v mém srdci.

Ztěžka zvedne hlavu, zahledí se na nepatrnou čerstvě vyklučenou mýtinu, pohodí tabulku mezi nasekané klestí a do ruky opět vezme sekyru. Obejde pomyslnou chýši a zamíří k nejzazšímu cípu palouku. „Zde je pole Agzalovo.“