The Chinese Story (Čínský příběh)

by Abbé Brémond Ensemble

/
  • Streaming + Download

    Includes high-quality download in MP3, FLAC and more. Paying supporters also get unlimited streaming via the free Bandcamp app.

      name your price

     

1.

about

FRIENDS, LISTEN OR DOWNLOAD OUR MUSIC ONLY FOR FREE (just enter zero as the price).
MILÍ, POSLOUCHEJTE A STAHUJTE NAŠI HUDBU ZDARMA (jako cenu uveďte nulu).

Previously unreleased composition on old Chinese poetry and its variations by Vlčin, prepared in memory of the first performance of band in 2003 in the park Cibulka in Prague. This studio recording was prepared in 2006.
The original concert held as a site specific was rising from the sound and visual characterics of the choosen place. Partly improvised text was responding to twilight, music was blending with words and with the evening singing of birds. Later recording tries to catch the same expression: it induces illusion of the space which transforms both the sounding of music and voice quitened to obscureness.

Původně nevydaná skladba na slova starobylé čínské poezie a jejích variací napsaných Vlčinem, složená na paměť prvního vystoupení souboru v roce 2003 pod Věží vlaštovek v parku Cibulka. Tato studiová nahrávka byla připravena v roce 2006.
Původní koncert pojatý jako site specific vycházel ze zvukových i vizuálních kvalit zvoleného místa. Částečně improvizovaný text reagoval na smrákání, hudba splývala s tišícími se slovy a s večerním zpěvem ptáků. Pozdější nahrávka se snaží o týž výraz: vyvolává iluzi prostoru, který proměňuje znění hudby i hlasu, ztišeného do ambientního nesrozumitelna.

credits

released July 26, 2015

Information about ensemble:
christiania.cz/ears-wind-records/autori/abbe-bremond-ensemble
rateyourmusic.com/artist/abbe_bremond_ensemble

Music composed and all instruments (electric and acoustic guitars and prepared cither) played by Ká.
Voice: S. d. Ch.
Lyrics: ancient Chinese poetry in fragments (in Czech translation) and variations on it by Vlčin
Music was recorded in Atelier LEN and vocal was recorded at Kaštan, Prague, both in 2006.

Hudbu složil a všechny nástroje (elektrické a akustické kytary a upravená citera) nahrál Ká.
Hlas: S. d. Ch.
Texty: útržky starobylé čínské poezie (v českém překladu) a variace na ni od Vlčina.
Hudba byla nahrána v Atelieru LEN a hlas byl nahrán na Kaštanu v Praze - v roce 2006.

tags

license

all rights reserved

about

Recordings On the Road Czech Republic

Collective publishing project of a few kindred musicians, flowing outside (on periphery or in underground) the Czech music happening and mostly devoted themselves to alternative rock or avantgarde music. Stylistically diverse is united by a similar attitude to music perceived not as a medium, but as the way, autonomous and eminently participating on our lifes, on our road. ... more

contact / help

Contact Recordings On the Road

Streaming and
Download help

Track Name: The Chinese Story (Čínský příběh)
K domku dívky Huang Si vede pěšina pokrytá květinami,
Tisíce květů táhnou větve téměř k zemi,
Roztančení motýli si celý den jen hrají,
Je slyšet svobodný křik něžné žluvy.

Vzpomněl jsem si na starou báseň
Na konci jara, kdy sedím v tiché zahradě
A sleduji, jak květy beznadějně padají na vlhkou půdu.

Koruny stromů jsou obsypány ptáky,
Protože dnes neprší ani mraky nezakrývají slunce.

Nastavuji mu tvář, lhostejný, že si ji spálím,
Jako bys byla se mnou a nalévala mi s úsměvem
Voňavé víno do hliněné misky.
Mluvila bys o tom, že se v tichých kvítcích
Schovávají celé písně, o jejichž nápěvech
Každé noci sníš.

A já bych se mlčky usmíval
A nepřerušoval bych tě zbytečnými slovy,
Nastavil bych těm květům svou horkou tvář.


Jemný vánek mne najednou zchladil a
Já zavřel oči, ptáci zpívají, je konec jara,
Do misky na tuš padl narůžovělý kvítek.
Ještě že byla zaschlá, proč bych jen ti psal dopis,
Ztracené v kamenném království.

Všechna slova jsou zbytečná,
I ranní vstávání a večerní cesta na lože,
Když se mi o tobě stejně nezdá.
Nejraději bych usnul na zahradě,
Kde by mne pokryly tiché květy,
Snad bych alespoň ve spánku uslyšel
Písně, o kterých se ti zdávalo.

Jaké to byly jen melodie?

Pomalu se smráká,
Opírám se o pevný kmen stromu,
Ach, jak jej miluji, ztrácejícího
Své bohatství – barevné kvítky uplývajícího jara.
Pozdním večerem vzhlížím do tmavnoucího nebe

Pomalu lampa dohasíná,
Ale nelituji toho, že nevidím nic než srpek měsíce
A rozcupované mraky
Které pohání vzdálený vítr.

Už brzy bude půlnoc a já si naposledy nalévám trpký čaj,
Vzdálený spánku budu do kuropění
Ležet na rozestlaném lůžku
A otevřenýma očima rozeznávat stíny tonoucí v tmách.

Až konečně únavou usnu,
Budu spát jen pár hodin a probudí mne křik ptáků.
Pak vyjdu na zahradu a nastavím svou tvář dešti
A bosý budu chodit pod tichými stromy,
Které poztrácely své květy.

Čaj je silný a mně je, jako bych cítil,
Jak se chce se mnou vzdouvající vítr obejmout,
Rozcuchat mi přátelsky vlasy
A rozladit struny.

Vstanu a podívám se do tmy, když už lampa zhasla,
Stromy se naklánějí jako při tanci
A od řeky se s větrem pojí radostné šumění.

Ještě na chvilku se zaposlouchám do zvonění
Zlatého zvonku na zápraží.
A rozeběhnu se k řece, vzdoruji větru,
Chtěl by se mnou tančit, ale já
Se chci podívat do černé hladiny,
Která se bíle pění.

Kámen tak studí do nohou a
Šaty mám již celé mokré.
Po srpku měsíce není již ani památky.
Voda pluje do nenávratna.
A mně je najednou, že slyším tvou píseň
Z těch hlubokých vod.
Jakoby se probouzel tichý nápěv,
Tak tichý, že přeruší hlučné prozpěvování vln.
Snažím se přidat svůj hlas, ale jsem už tak unavený,
Že jen zašeptám.

Pomalu se zvedám z velkého kamene,
Ráno k němu možná přijdou ženy a budou prát,
Déšť jim slepí vlasy
A vítr jim bude vhánět vlhké kapky do očí.
Já budu mlčky ležet na lůžku
A vzpomínat na květy ve tvých vlasech,
Tak krásných, když do nich slunce
Opřelo své paprsky.
Bude ráno nad zahradou.

Od rána je obloha zatažená jako na podzim
A až teď, když přišel večer, se celé údolí rozjasnilo,
Ptáci přes den němí se rozezpívali všichni naráz
A dole po cestě je vidět přijíždět dva jezdce.

Přátele, kteří mne navštívili,
Jsem pohostil vínem.
Opilí jsme zpívali pijácké písně
A nakonec jsme nad ránem
Společně usnuli u hasnoucího ohně.

Když odjížděli, byl jsem smutný,
Celé okolí se ponořilo do ticha,
Ve kterém budu zase hledat ztracené nápěvy
Ke tvým slovům, tak jemným
Jako sítě babího léta.

Tiché dny míjí mne v zamyšlení a vzpomínkách,
Podobně jako stíny stromů, které odnáší řeka,
A jako víno, které tak rychle opouští můj pohárek,
A jako hvězdy, které jsou na obloze jen chvíli.

Když jaro počínalo,
Květy se otvíraly jako rty zpěváků.
Barvy zaplavily celou zahradu,
Ale nejkrásnější byly bílé květy,
Které ti padaly do klína
Jako drobné noty.

Teď je podzim, léto uteklo jako splašené
A podzimní vítr mne potkal nedaleko lesa,
Kde jsem sledoval tanec volavek.
Vracel jsem se smutně
A rovnou jsem ulehl,
I když jsem ještě dlouho nemohl usnout.

Takové byly tyto dny,
Pak jsem se zase toulal podzimní zahradou
A připíjel jsem do omrzení vadnoucím lístkům,
Usínal jsem prokřehlý.

Probudily mne údery tloukem o kámen
A mé lůžko bylo chladné, jakoby ani slunce nevyšlo,
Spát jsem šel opilý nad ránem
A ještě teď nejsem ve své kůži.

Celý den mne bolela hlava.
Nevstal jsem a nesnídal,
Až v poledne, kdy se venku utišil vítr,
Jsem vyšel ven a naslouchal opuštěnému ptačímu hlasu.

Pomalu jsem upíjel čaj, ale bylo mi pořád špatně.
Za chvilku jsem byl prostydlý,
Ale stejně jsem vyšel do zahrady
A brouzdal se uvadlými listy usínajících stromů.
Kdybys tu stála vedle mne,
Zářil bych štěstím a šeptal ti vlasů
Verše lásky, bláznivé
A opilé krásou odpočívající krajiny.

Kolik jen údolí a hor nás od sebe dělí?
Ptám se a sleduji vlnky na jezerní hladině,
Noc míjí za nocí, listí žloutne a červená se,
Nejraději bych všechno zaspal a zapomněl.

Tvé jméno voní jako první květ jara a poslední květ podzimu,
Tvůj hlas zní jako první a poslední ptačí zazpívání,
Tvé oči září jako první hvězda nad zahradou a jako poslední hvězda jitra,
Květy tvých prstů neuvadnou
A lesk tvých vlasů se neztratí v podzimních mlhách.
Tvá chůze je tanec a tvůj běh je let vlaštovek.
Tvé polibky jsou jako plamínek svíčky.
Tvá náruč jako růžový keř.
A tvůj zpěv slyším ve zvoncích a v smírném šumění korun jabloní.

Bronzové zrcadlo na zdi slepne,
Pokojem voní vosk a rozlité víno,
Když jsem ti připíjel, polil jsem si prsty,
Víno po nich stéká na zem.

Zimní noci trávím ve svém pokoji a sám.
Svůj nástroj jsem nenaladil
A jenom se koukám do plamenů.
Za oknem je bouře,
V mé duši se přesýpají písky pouště.
Teplé víno opíjí
A praskání dřeva jediné přerušuje mlčení.

Vzpomínám na jaro v údolí
A na vůni tvých rtů
Na cinkot tvého něžného smíchu.
Víno voní mým smutným pokojem.

Vypil bych všechnu vodu z Velké řeky,
Ale stejně bych nezapomněl
Na jitra v údolí, když rosa pokrývá trávu,
Pokaždé si při kuropění vzpomenu na ta svítání.


Někdy jsme nespali celou noc,
Tančila jsi a já ti hrál.
Pak jsme usínali na jednom lůžku
A probuzení ptáci nás uspávali svými jemnými písněmi.
Rosa občerstvovala trávu a krávy bučely šťastny pod smějícím se sluncem.

Když jsi vstala, honila ses s motýly,
Tolik jim podobná.
A voněla jsi ke květům, nejvíce milujíc ta nejmenší poupata.
Nikdy jsi je nechtěla trhat, a tak pozvolna uvadaly.
Okvětní lístky jsi pak sbírala a
Sypala jsi mi je spícímu kolem tváře.

Probouzel jsem se do voňavých chvil,
V nichž jsi mi zpívala o ptačím štěstí,
O modravých hloubkách nebes,
O kvetoucích loukách,
O něžných bílých květech na hladinách jezer.

Psal jsem ti dlouhé verše,
Jednu jedinou báseň,
Která neměla svého konce
A jejíž začátek jsi tenkrát celá nachová
Skryla ve svých drobných dlaních,
Které jsem tolik toužil zlíbat.
Hodila jsi ten papír do ohně,
Ale pak jsi mi sama podala ruku
A vběhli jsme jako děti do zahrady,
Abychom zde zůstali snad navěky.

Tam daleko odsud leží na stole prázdná miska,
Z které jsme spolu jedli,
Roky se táhnou a války stále trvají,
Moje zahrada je jistě samý plevel.

Každou chvíli se teď v myšlenkách vracím mezi mé stromy,
Které jsou tak daleko,
Ochutnávám jejich ovoce alespoň ve vzpomínkách.
Častěji chutnám sůl svých slz.

Mezi studenými zdmi, které skromný plamínek nerozehřeje,
Se choulím, zarostlý a nedbale učesaný.
Jakoby na něčem ještě záleželo,
Dům ztratil svou střechu
A ticho pokrylo celý kraj,
Vzduch chutná hořce po boji.
Horkost ze mne ždíme poslední kapky potu,
Žíznivý se nevzdaluji od posledních záchvěvů slabého ohně.


Kdybych mohl, i povadlými lotosy bych ozdobil tvé vlasy,
Myslím, že zvadlé listy by se v tvých prstech znovu zazelenaly,
Proč jsi tak daleko, stále se musím ptát,
A jak dlouho ještě.

A přece je ještě někde ten tichý kámen,
Kde jsem věřil, že jsi nablízku,
Nakláněl se nad bouřlivé vlny řeky.
A někde je mladé jaro, které se chystá
Vstoupit do mého kraje.

Někde jsou milenci, kteří tančí,
A ženy, které perou u řeky,
A zpívají o nalomených stoncích květin,
O lehkém zapýření na tváři panny,
O barevném podzimním listí,
O mládí, které se opojené potácí po letních loukách.
A někde na zapomenutých stolech
Leží barevné papíry plné smutných básní.

Nedaleko za ohybem řeky je tiché místo,
Kde občas ráno pozoruji hasnoucí hvězdy,
Opilý silným vínem a vzpomínkami na tebe,
Navečer jsou zde slyšet hlasy radujících se ptáků.

Po obloze letí šedé labutě,
Je ráno, kdy se choulím do šálu
A vybavuji si verše, které jsem ti psal
Na barevné papíry černým inkoustem.