We’ve updated our Terms of Use to reflect our new entity name and address. You can review the changes here.
We’ve updated our Terms of Use. You can review the changes here.

B​ý​t polem

from Pasti by Jazzy Balcony

/

lyrics

Nevím, co je to pozdě, nevím ani, co je dříve, neboť neznám čas. Váháš-li ale s údy v železech, tvá bolest vykvete. Až ti květ zakryje oči a ty již nebudeš moci předstírat, že nevidíš, poznáš, že přišla chvíle se hnout. Nechat se unášet. A jizvy budou hluboké.
Agzal

Dříve než se dostaví ten hnusný pocit z promrhaného dne, napíše na tabulku první droboučké písmeno. Přidá druhé a pokračuje dál a dál jen s mlhavou představou o smyslu toho, co dělá. Vlastně o tom ani nepřemýšlí, písmena se sama zjevují na tabulce a on je s malým zpožděním čte a snaží se porozumět významu slov, ve která se ty nepatrné blešky skládají.
„Toho dne nepřišli.“ stojí na měkké tabulce a písmena a slova rychle přibývají, kříží se, překrývají a tvoří další a další věty ve snaze co nejrychleji uniknout dojmu zbytečnosti.

Toho dne nepřišli. Byli jsme proto velmi neklidní. Něco se nutně muselo stát. Jistě, byli jsme rádi, že se u nás ten den neobjevili, avšak úlevu jsme nepociťovali. Bezcílně jsme bloumali mezi chýšemi a snažili se uniknout úzkostným myšlenkám.
Kolem poledního Agzal řekl: „Vraťme se k práci.“
Poslechli jsme ho. Nedalo se nic lepšího dělat. Jevilo se nám jako zby-tečné pokračovat v tom nesmyslném čekání. Rozešli jsme se každý po svém.
Z lesa zaznělo bolestné volání dží-manů, když jsem kráčel k poli. To nebylo dobré znamení. Avšak už nebylo možné dále marnit čas, práce stála v půli a úroda volala po sklizni. Celý zbytek dne jsem kosil zlaté klasy.
Za soumraku jsme se vrátili z polí a ženy nám podaly vodu k osvěžení a placky k ukojení hladu.
Potom Lamila řekla: „Zítra snad přijdou.“
Ulehli jsme na lože v obavách z toho, co bude. Ale ani nazítří se ve vsi neukázali. Ani potom. Dlouhou řadu dní jsme trnuli v obavách z toho, že přijdou a jejich návrat bude hrozný. Budou jistě chtít to, o co za tak dlouhou dobu své nepřítomnosti přišli.
Kosil jsem každý den od svítání do noci a Lamila sbírala zlaté klasy, z nichž jsme vytloukli zrno, které Lamila umlela v jemnou a voňavou mouku. Z té mouky potom pekla placky tak, jako je pekly jiné ženy z mouky jimi připravené. Zvolna se nám vracel do myslí klid. Radost z práce opět naplňovala naše srdce a my jsme pomalu zapomínali.
Zpočátku nám bylo zatěžko uvěřit, že by naše útrapy mohly tak náhle a nečekaně vzít za své a prostě jen tak zmizet. Avšak po čase se nám podařilo vymanit se ze strachu a z podiv-né otrocké touhy po pánu. Jak mizela ona nemocná závislost, rostla v nás síla svobodných lidí.
Díval jsem se po večerech na hluboké jizvy na Lamiliných ňadrech, která se mi lehce se pohupujíc zjevovala a opět mizela v šeru chýše, a cítil jsem, že už je po všem utrpení a že opět žiju. Hladil jsem konečky prstů místa, kde jsem kdysi míval nos, který mi uřízli, a nemys-lel již na to, jak ohavný musí být pohled na mou tvář.
Začali jsme se s Lamilou opět milovat a laskali jsme si vzájemně ta stará zranění, ale trýznivé obrazy už nepři-cházely, vše bylo tak, prosté a živé. A také hroby Liela, Biny a nejmladšího Kupa v nás již neotvíraly proudy bolest-ných vzpomínek jako dříve.
Opět jsme žili. Agzalův syn Muri přinesl z města zprávu tvrdící, že vláda konečně zatočila se společnostmi scelu-jícími půdu, kterou za nelidských pod-mínek získávali od usedlíků. Že prý ty společnosti postavila mimo zákon, jelikož samotná jejich existence popírá základy, na kterých je postaveno všech-no dobré, všechno to, co vláda zobra-zuje. Že prý již nebude možné, aby kdokoli tyranizoval kohokoli jiného a silou moci bral, co mu nenáleží, půdu, úrodu, životy. Cítili jsme, že vláda stojí za námi, že nad námi drží ochrannou ruku.
Potom opět přišli. Bylo jich asi dvacet, mladí, se samopaly v rukou a krutostí v očích. Někteří byli oblečení do uniforem s vládními znameními, hrubě se smáli a bili nás i naše ženy a Agzala ubili pažbami, jeho břich rozpárali, ženu znásilnili a dům podpálili.
Nechali nás shlédnout to příšerné divadlo a my jsme jen tupě zírali, jak Agzal úpí a sténá, zatímco mu se zvířec-kou lačností trhají střeva z útrob, jak zlostně souloží s Mali, jeho ženou, jak jí strkají hlavně samopalů do vulvy a zle se smějí. Před našima očima ji podřízli ku-sem plechu a sdělili nám, že bude-li se kdo další vzpírat nařízení vlády, bude s ním naloženo tak, jak jsme právě viděli. Jak odcházelo teplo a síla z Malina a Agzalova těla, mizela i síla z nás. Naše rány se znovu otevřely a chlístaly krev na naši zem.
A naše zem to byla, která nám přinesla to veliké neštěstí, naše bohatá a štědrá zem. A když několik dní po jejich odchodu Lamila zemřela, neboť jí uřízli ňadro, opustil jsem ves. Navzdory záka-zům vlády, navzdory povinnostem, kte-ré mi byly přiřknuty, jsem odešel do lesa, abych se ztratil v bolestném volání džímanů.
Věděl jsem, že svým činem přivolám na ves pohromu, neboť bylo nařízeno, aby každá obec, jejíž obyvatelé neplní řádně, co je jim předepsáno, byla do základu vypálena. Lid po zásluze stihne krutý, leč spravedlivý trest a půda připadne vládě na věčné časy. Avšak má bolest už byla tak veliká, že jsem nemohl zůstat v onom místě vraždění a den za dnem usychat strachem. Raději jsem volil smrt v divočině. Věděl jsem, že daleko nedojdu.
Pohřbil jsem svou milovanou mezi plody naší lásky. S každou hrstí hlíny, která mezi nás dopadla, sílilo mé rozhodnutí. Utekl jsem z domova, který se mně i mým nejbližším stal jen trudným vězením, strašlivou pastí.
Utekl jsem jako první a vzal jsem tak na sebe tíhu rozhodnutí, od něhož byli oni rázem oproštěni. Jistota okovů či skok do neznáma! Nejistý život nebo jistou smrt? Volal jsem smrt! Smrt hybatelku, tu která nutí k činu, k životu. Zvolil jsem smrt, smrt pro všechny, abychom všichni mohli žít, alespoň na okamžik opět okusit volnosti.
A rázem bylo vše prosté a pro pochybnosti a váhání již nebylo místa. Již nebylo možné stavět se nesmrtel-nými, neboť konec byl nadohled. A nejen já, i oni mohli volit jeho tvářnost, mohli rozhodnout o jeho podobě. Smrt ubohá, v bázni zapomínaná, jistojistě konečná, uzavírající jícen života v příšerné křeči, či ta zvolená a očekávaná, stále příto-mná jako příčina i dopad všeho, co se mění, krok do srdce. Snad je tam rozdíl.
Cítil jsem slabounký záchvěv naděje. Vykonal jsem svůj poslední svobodný čin. Zemřu se zdviženou hlavou, snad i oni tak učiní, doufal jsem. Kéž utečou! V zásvětí se opět shledáme, s hrdými čely a jasným okem těch, kteří utvářeli své bytí.
Ve volání džímanů jsem zřetelně rozpoznal veselejší tón. Jejich hlasy, které mým uším dříve zněly jako bezútěšný škytavý pláč, jsem náhle slyšel jako rozpustilé štěbetání malých posměváčků. A to bylo dobré znamení. Zemřít je tedy dobré.
Dny a dny jsem bloudil lesem a smrt nepřicházela. Dlouhé noci jsem bděl a za každým zašustěním hledal muže se samopaly, avšak oni nepřicházeli.
Potom přišli. Ozdobeni vládními znaky, s krutýma očima a svítícími zuby. Zavlekli mě daleko do neznámých končin, kde jsem dlouhé dny a roky ryl, sel a kosil trávy a vytloukal z nich semeno a mlel mouku a dělil ji na malý a velký díl a velký odevzdával vládě a potom už pro mě práce nebylo, neboť lesy již byly vykáceny a políčka srostla ve veliké lány, na nichž již nepracovali lidé, ale stroje, neboť tak si to přála vláda, neboť tak to bylo dobré a pros-pěšné všemu lidu.
Uprchl jsem a nikdo mě nehledal, protože už jsem byl starý a práce pro mě stejně nebylo. Bloudil jsem opět krajem jako v dobách, kdy jsem utekl ze svého domova a všude byla nedozírná pole, stromy zmizely a smutné volání džímanů už znělo jen v mém srdci.
Avšak kraj mého domova pohltily nesčetnými trny poseté spáry houští. Ubohá, zešedlá vzpomínka na dávno uplynulé roky. Vláda a společnosti scelující pole zde neviděly valnou možnost, kterak se obohatit a ponechaly ona zbídačená místa ležet ladem. Kráčel jsem vyprahlou krajinou, dral se zná-mým směrem, a čím jsem byl blíže místům, kde jsem žil, tím ostřeji mne rostliny mučily svými bodci, tím hlasitěji džímani volali.
Nalezl jsem tam v houštinách ohořelé zbytky našich prostých domů, jen sotva patrné úlomky tlejících trámů. Našel jsem v oněch nízkých a zaprášených křovinách porůznu rozházené nástroje a všelijaké náčiní, jakoby je tam někdo ve velikém spěchu a zmatku rozházel. Jakoby kdosi prchal a nebral již ohled na život věcí, jen zběsile utíkal před vlastní jistou smrtí. Jakoby kdosi volil smrt na útěku, rozhodl se pro poslední svo-bodný čin.
Leč tu jsem se palcem nohy dotkl čehosi šedavě bílého. Zanechal jsem na onom předmětu krvavou šmouhu, která na světlém podkladu červeně zazářila, a já jsem poznal, že je pozdě a také, že pozdě již bylo dávno, dávno před tím než jsem se opět ocitl v domovině. Pozdě.
Příliš pozdě ovládla zoufalá touha žít jejich ujařmené mysli. Kam jsem pohlédl, tam se bělaly polámané lidské kosti, rozbité lebky těch, kteří zůstali v okovech, v bídě a strachu.
Prázdné pohledy jejich lebek, jejich zvětralá krev, která již nikdy nezazáří, nýbrž se jako jemný, okem neviditelný prach navždy posype na mou hlavu, aby mi zabránil se zhluboka nadechnout, jako svědectví tíhy mého činu, mého rozhodnutí a smutný nářek džímanů v mém srdci.

Ztěžka zvedne hlavu, zahledí se na nepatrnou čerstvě vyklučenou mýtinu, pohodí tabulku mezi nasekané klestí a do ruky opět vezme sekyru. Obejde pomyslnou chýši a zamíří k nejzazšímu cípu palouku. „Zde je pole Agzalovo.“

credits

from Pasti, released April 26, 2017

license

all rights reserved

tags

about

Recordings On the Road Czech Republic

Collective publishing project of a few kindred musicians, flowing outside (on periphery or in underground) the Czech music happening and mostly devoted themselves to alternative rock or avantgarde music. Stylistically diverse is united by a similar attitude to music perceived not as a medium, but as the way, autonomous and eminently participating on our lives, on our road. ... more

contact / help

Contact Recordings On the Road

Streaming and
Download help

Report this track or account

If you like Recordings On the Road, you may also like: