Strakapoud bubnuje a věci světa víří. Zjara usedá na suchou větev, která dobře zní, a láká samičku. Volá ji k sobě.
Hbitě poskakuje sem a tam, mává čtyřma rukama a nohou drtí démona strachu a sobectví. Tančí radostně, neboť ví, že co je zde, je všude a to co zde není, není nikde.
Kde je strakapoud, tam nemá místo strach, avšak on sám je děsivý. Zná cenu volby. Ví, že je nutná a nic jej nezlomí. Snad jen on sám.
Kde je strakapoud, nelze shromažďovat. Kde on hraje, nelze kupčit se zemí, s lidmi, zvířaty, se stromy, ani s barevnými odpadky nebo bezuzdným bujením.
Zobákem tesá do dřeva záhadné znaky. Čti je a spočineš. Konečně zasta-víš těžbu, která tě vysává. Připusť, že tomu tak může být, na okamžik všechno opusť a čti!
„Neboj se!“ volají na tebe.

VE VĚTVÍCH

ptačí nohosloví
osvítilo mnohé básníky
prvním z nich
byl zřejmě strakapoud
tak to alespoň stojí
v kronice nohoslovců
ptačí říše

strakapoud je ptákem
a asi i básníkem
někdy se zahloubá
do křížení větviček
drápkama zaškrábe
na kmeni jasanu
zobákem přerovná
slova a verše

je velkým nohoslovcem
nekřičí do větru!



TAJEMSTVÍ A VÍRA V KRASU

NOC NAD JESKYNÍ BALCARKA

staří medvědi zdá se pláčou
jsou mi tak vzdáleni
že se daleko jeví jako vysoko
jsou daleko
jsou vysoko

jen jejich slzy
které naleznou cestu tmou
a prokličkují mezi nádechem/výdechem
toho v mracích
nakonec pročísnou
listy posázenou korunu
dechem toho v mracích
rozkývanou
nade mnou
hou

kapky se náhle
a nečekaně zjevují
vlažné mokré nasládle veselé cosi
na tvých rtech tvářích
čele a víčkách

ležíme
musím se tiše smát
pod zády 138 metrů
devonského vápence
pak 76 metrů prázdnoty
vyplněné kostmi medvědů
a níže
bezmála 6 378 211 metrů
na povrchu okoralé
kapky taveniny
hučící živou tmou
hou

a kolikrát víc prázdnoty
a kolik životů k další kapce?



ZAKLÍNÁNÍ KRAJINOU

hory
odštěpující pilulky lásky
od toho co nepotřebuji

jezera
pijící hoře
z prorezlých lamp
a starých kanystrů

lesy
horkým klíčem
odemykající žaláře zuřivosti

vzmužte mě!



ZAKLÍNÁNÍ
KRÁLEM BUBENÍKŮ

zabij mě strakapoude!
a vezmi si mé peří

vezmi mé peří
a sněz je kořeny
rozryj rohy
uválej v tlapách
a odlij z něj pěsti tmy
které se nebojím!



VOLÁNÍ

smotat cigáro úzkosti
a kouřit
kouřit
kouřit

zapomenout
rozpomenout se
rozmotat křidýlka tabákolovců
Tabakú!
Tabakí!
zavolat


BLOUDĚNÍ

kostel
za oknem nic
před ním předokní

úzkost
před kostmi předkostí
za kostmi nic
v kostech
úzkost



BUDDHA NA SUPÍM VRCHU

ve tvém šepotu
zaslechnu šumění svých listů
a přece nerozumím

podáváš mi květinu
tvůj úsměv
je můj


PROMĚŇOVÁNÍ

býk nebo okamžik?
v tomto okamžení
jsem býkem
až příště mžikne
budu tečkou na jeho sítnici

dříve jsem putoval
tělem stromu
býval jsem
drobounkou destičkou
z kořenů k listům a zpět
snášel se v mžení
stoupal jsem lýkem
a dření
dříve
to bylo dříve…


ODVAHA ZRANITELNÝCH

vzbudit se do tmy
jako liška
která se mihla
městským parkem
do hlíny tlapkou zašlápla
neúspěchy
nelásku
to co chce
to čím není
vyškrábala se
na vrcholek kopce
a je v tom snu
sama
sebou
se všemi
miláček!

SMUTEK

šeří se a věci slábnou
mezi psy
již vidím kousky tmy
jak tiše usedají k pařezu
toho co bylo
prostírají sytí se
a kypí

i psi hodují
žerou kosti stromu
s nímž jsem tolik slov prohodil
a teď tu není
je pryč


VZTEK

žiju!
a pod mým kopytem
vylomil se a kamsi upadl
starý arkózový schod
a já šplhám vzhůru
nad dírou
která po něm zbyla
křičím
mezi řemeny deště
a prsty drolím
hliněná vlákna zahanbení
která tvoří mé lano


VOLBA

upálit psa
který kňučí příliš hlasitě
strčit mu prsty do očí
ale neplakat
pokleknout
oslepit ho a nechat shořet
tiše a bez lítosti
protože jinak
tu umřeme všichni
mé hořící srdce!


HRAJU ŽIVOT

a dny jsou neopracované
hrubé a surové
když mě kopou do ledvin
a je to krásné
když jim oplácím
a ony přes krev nevidí
ale bez nenávisti
tak

protože zítra
už se budeme objímat!


VYSOKÉ A NÍZKÉ

červená znamení
hledám je
mezi hoblinkami třešňové kůry
dýchnu
a ony se začnou pohybovat
tělíčka ploštic

a s každým mým výdechem
víří rychleji
a rychleji
vstupují do mě
a opět mizí
rodí se jsou
a umírají
mezi mými rty
když na patře cítím
palčivou chuť
jejich podrcených krovek
a myslím na to
jak asi chutná mé tělo
mezi zuby čehosi vyššího


BRATRSTVÍ

a tam
na vrcholku vlčího špičáku
na hrotu okamžiku
nad jícnem zatracení
tančí drobounká světýlka

blikají do tmy
a kouzlí lásku
vlku – říkám mu
vezmi si mé kosti
a spolykej vnitřnosti
bráško
anebo si já vezmu tvoje!


ZMATENÍ

co je to to co se jeví jako já?
to co se prolíná
se vším ostatním
tak božské
tak bolestně osamělé
s vlastními drápy v obličeji

to o čem kdosi
pronesl jakási slova
skrojek skutečnosti
co je to?
a komu se právě zdám?