Jedeme na horní stavbu. Je sice vzdálena zhruba deset kilásků přímou čarou od stavby spodní, kde sídlíme, ale dělí nás od ní terén tak členitý, že pěší cesta vydá na celodenní výlet. Silnice tudy nevede. Je tedy třeba nasednout do vozu a kalit to mezi skalami v jihozápadním směru po státovce vinoucí se podél řeky, souběžně s jednokolejkou spojující Kaspik s Černým mořem. Trať, kdysi vystavěná pod vedením Nobelova bráchy ku snazšímu zásobování Evropy azerskou ropou, je dnes nadranc. Jen jednou týdně pomalu a se skřípěním míjí stavbu vlak s několika vagóny naloženými děly a vojáky. Jedou si zahrát na válku do střelnice ležící právě v nehostinném cípu země mezi horní a dolní stavbou. Čas od času zpestřuje jednotvárný hukot linoucí se z ústí tunelu budovaného mezi oběma stavbami dunění kanónů.
Tohle je skutečná Hedvábná stezka – starobylá linka vinoucí se od Dálného východu až k Mediteránu. Míříme po ní až k městu Ach., kde se do řeky vlévá přítok a kde se hlavní proud náhle stáčí na jihovýchod, kolem vjezdu do vojenského prostoru a potom dál. Náš teréňák se natřásá na nerovném povrchu vozovky a hází námi ve snaze vyhnout se četným výmolům tu a tam vyspravených hromádkami hlíny. Asfalt někde je a jinde zase není. Míjíme partu dělníků, kteří lopatou plácají asfaltovou taveninu do děr, ze kterých už hlínu vyplavily zdejší husté lijáky. Vyhýbáme se kravám, štíhlým, vznešeným zvířatům s velikýma očima a mastíme to klikaticí sevřenou strmými svahy až k místu, kde se údolí otevírá. To je horní stavba.
Projedeme kolem vjezdu na staveniště a řítíme se nezměněnou rychlostí i kolem vjezdu ke kancelářím. Pohlédnu zadním okénkem na mizející cíl a chvíli nic neříkám.
„Kam jedeme?“
Zdá se, že jedeme na Sedimental catch. Není to jisté, ale vypadá to tak. Sledujeme auto před námi. A skutečně, po deseti minutách jízdy oba vozy zastaví a pomalu vytlačí svůj obsah na krajnici. Skupinka odborníků se líně seskupí na hraně násypu, kouká dolů do jímky a druží se. Potřásáme si rukama, kouříme a tlacháme v babylonském zmatení. Lidé jsou srdeční, mnozí se usmívají, jen vychrtlá postavička T. vztekle přešlapuje a dýmá.
Po několika minutách otálení se kdosi ptá, kde je kdosi jiný. Nikdo nezná odpověď. Další se zajímá o předmět našeho konání, jako proč jsme kurva tady. Nevím, která bije. T. tlumeně prská. Zdá se, že někteří mužové jsou členy komise, jejíž úkol nelze v těchto místech řádně splnit. A komise, jejíž úkol je vázán právě na tato místa, se nalézá kdesi v horoucích prdelích. Nikdo nic nechápe. Nasedáme do vozů a jedeme někam jinam.