Jedeme na horní stavbu. Je sice vzdálena zhruba deset kilásků přímou čarou od stavby spodní, kde sídlíme, ale dělí nás od ní terén tak členitý, že pěší cesta vydá na celodenní výlet. Silnice tudy nevede. Je tedy třeba nasednout do vozu a kalit to mezi skalami v jihozápadním směru po státovce vinoucí se podél řeky, souběžně s jednokolejkou spojující Kaspik s Černým mořem. Trať, kdysi vystavěná pod vedením Nobelova bráchy ku snazšímu zásobování Evropy azerskou ropou, je dnes nadranc. Jen jednou týdně pomalu a se skřípěním míjí stavbu vlak s několika vagóny naloženými děly a vojáky. Jedou si zahrát na válku do střelnice ležící právě v nehostinném cípu země mezi horní a dolní stavbou. Čas od času zpestřuje jednotvárný hukot linoucí se z ústí tunelu budovaného mezi oběma stavbami dunění kanónů. Tohle je skutečná Hedvábná stezka – starobylá linka vinoucí se od Dálného východu až k Mediteránu. Míříme po ní až k městu Ach., kde se do řeky vlévá přítok a kde se hlavní proud náhle stáčí na jihovýchod, kolem vjezdu do vojenského prostoru a potom dál. Náš teréňák se natřásá na nerovném povrchu vozovky a hází námi ve snaze vyhnout se četným výmolům tu a tam vyspravených hromádkami hlíny. Asfalt někde je a jinde zase není. Míjíme partu dělníků, kteří lopatou plácají asfaltovou taveninu do děr, ze kterých už hlínu vyplavily zdejší husté lijáky. Vyhýbáme se kravám, štíhlým, vznešeným zvířatům s velikýma očima a mastíme to klikaticí sevřenou strmými svahy až k místu, kde se údolí otevírá. To je horní stavba. Projedeme kolem vjezdu na staveniště a řítíme se nezměněnou rychlostí i kolem vjezdu ke kancelářím. Pohlédnu zadním okénkem na mizející cíl a chvíli nic neříkám. „Kam jedeme?“ Zdá se, že jedeme na Sedimental catch. Není to jisté, ale vypadá to tak. Sledujeme auto před námi. A skutečně, po deseti minutách jízdy oba vozy zastaví a pomalu vytlačí svůj obsah na krajnici. Skupinka odborníků se líně seskupí na hraně násypu, kouká dolů do jímky a druží se. Potřásáme si rukama, kouříme a tlacháme v babylonském zmatení. Lidé jsou srdeční, mnozí se usmívají, jen vychrtlá postavička T. vztekle přešlapuje a dýmá. Po několika minutách otálení se kdosi ptá, kde je kdosi jiný. Nikdo nezná odpověď. Další se zajímá o předmět našeho konání, jako proč jsme kurva tady. Nevím, která bije. T. tlumeně prská. Zdá se, že někteří mužové jsou členy komise, jejíž úkol nelze v těchto místech řádně splnit. A komise, jejíž úkol je vázán právě na tato místa, se nalézá kdesi v horoucích prdelích. Nikdo nic nechápe. Nasedáme do vozů a jedeme někam jinam.

Město žhne, ale na zastíněné terase je příjemně. Větřík pofukuje mezi stromy a mě se nechce obtěžovat se sebemenším pohybem. Dokonce i vdechovat a vyfukovat kouř mi působí námahu. Únava. Zpěv cikád. Malátným tělem se táhnou vazké vzpomínky na předešlou noc. Gruzínská hostina – tamada – vyžaduje sílu celého muže. A Gruzíni jistě silní jsou! Jsou to celí mužové, vybaveni kulatými pupky a silnými hlasy nevpustí mezi sebe ani špetku slabosti. Radostně pojídají rozmanité dobroty, berou je z talířků a misek zcela zakrývajících stůl, bratří se a hlaholí. Drobné pinglice s tlustými černými copy nosí a nosí kloboučky žampionů v sýrové omáčce, kousky pečených kuřátek, voňavé ostri, nakládané lilky, placičky ze špenátu a sýry, sto nejrůznějších kousků a božská rajčátka a cibulku a vokurku a mátu a petržel a koriandr, kopr, mraky kopru, všechno listí světa a mňam a tuny a tuny žrádla a hektolitry vína ve vysokých skleněných karafách. Gaumardžos! Nádobí se vrší mezi stolovníky ve dvou třech vrstvách, škvíry se plní drobty chutného chleba – lavaše – tvarem i rozměry připomínajícího býčí rohy nebo lépe řídítka od mopedu. Je plochý ve středu široký, ke koncům zahnutý a zahrocený. Uprostřed široké části je malý kulatý otvor. Krátce po zacinkání prvních příborů povstane řečník – tak jako hostina sama i on je zván tamada. Pronese první přípitek. Hovoří vážně. Lidé ztichnou a sledují světlý bronz řečníkovy tváře, která se napíná a krabatí pod vahou upřímných slov, jež z ní vyvěrají. A lidé třímají poháry, někteří vážně pokyvují, jiným vesele svítí zuby. Řeč se chýlí k závěru, není dlouhá ba ani krátká, je to řeč dobrá. Nerozumím ani slovu, ale cítím to a to stačí. Další muž se zvedá ze židle a přizvukuje prvnímu. A náhle stojíme všichni: „Gaumardžos Sakartvelo! Gaumardžos!“ voláme, smějeme se a bez ustání o sebe třískáme sklenkami. Dozní cinkot sklenic, nyní prázdné spočívají v reji bílých talířů a tmavých kameninových misek. Mužové se chápou karaf a poháry opět naplní. A nyní se jí, hoduje se a řeční, avšak než zazní další přípitek, víno zůstává netknuto. Proto je dobré a správné pít bolomde – do dna. Tak pijí celí mužové! A zazní hudba. Táhlé tóny, rozněžněné, slova pěvců podkreslují vemlouvavé rytmy kláves. A opět tamada povstává. Hudba umlkne. Tamada hovoří vážně, tu a tam zavtipkuje, dobrá řeč je to, dobrá! Připijme si na naše setkání, na to, že jsme tu, že jsme spolu, živi a zdrávi. Na přátelství, bratrství. Nacpu si chřtán směsicí chleba a nakládaných květů džondžoli podivuhodné chuti a prskám na souseda v anglo-panslovanské hatmatilce špikované několika gruzínskými slovíčky. Sandro se směje a objímá mě silnou prackou. Na tváři cítím jemné škrábání jeho strniště. Ano, skutečně - jsme celí mužové, druzi, bratři! A ženy, celé ženy! Drobné, buclaté, štíhlé s vážnýma očima, usměvavé. Charoši dievočki! Trochu v ústraní. Dobré ženy svých mužů. Ano, pijme na ženy, bratři! A na mír pijme! Mír a Svoboda! Celému světu! Miru mir! A opět na svět a za církev a za patriarchu – celého muže, muže svatého! A za předky! A za naše děti, které nám ty dobré ženy daly, za všechny děti světa! Pijme bratři bolomde! Hledám popelník. Zmizel pod příkrovem tlustých sýrových placek chačapuri. Ochutnej nás, vybízejí mě. A týž okamžik mi Badri podává misku vrchovatě naloženou kousky hovězího v zeleninové směsi. Jednou rukou převezmu misku, v druhé držím cigáro opletené vláknitým sýrem, rukou třetí žmoulám trhanec placky, polykám jej, rukou čtvrtou mávám, hopsám a poskakuji jako Šivanatarádža, chlemtám vodu, zakusuji jarní cibulku, dávím se hovězinou, žvýkám snítku koriandru, z úst se mi valí dým a trčí stébla neznámých travin, namáčím, napichuji, objímám, chechtám se a žeru. A chlastám bolomde!

Z krabičky s nápisem Chibuki vyjmu placaté pastevecké cigáro - trocha tabáku se vysype - zapálím si a s nohama na stole přemýšlím. Za otevřeným oknem do kanceláře nehybně stojí horký, horský vzduch. V mé kanceláři stojí jiný horký vzduch a polyká tenké modravé vlákno kouřové olovnice zavěšené na nízkém stropě. Závaží zazáří, když potáhnu. Ve svahu nad baráčkem kdosi pracuje na poli. Slyším, jak motyčka v líném tempu zvoní o kamenitou zem. Pozoruju mouchu sedící na okně. Čistí si nožky. Potom společně s mouchou koukáme na kravičku pomalu, kolébavě kráčející kolem. Kdybych měl ruku dvakrát tak dlouhou, mohl bych ji pohladit, ale neudělám to. Moucha sedá krávě na hřbet a odjíždí, očištěna. Klepnu ruličku popele na špinavou podlahu. Několik lupínků zaschlého bláta se odlepilo z mých bot a dopadlo na dokumenty opravené červenou tužkou. Nechám je tam, kde jsou, jen trochu odsunu zaprášený laptop, abych se mohl pohodlněji rozvalit. Židle balancuje na zadních nohách, hlavou spočinu na stěně, rozcuchanými vlasy zavadím o přišpendlenou tabulku se seznamem objektů stavby – vrata, česla, zdvihací mechanismy a portálové jeřáby – tiše to zašustí. Do komnaty vlétne veliký černý brouk a vytrhne mě z úvah. Hlučně obkrouží prosvětlený prostor té malé, prázdné krychle a rychle se vrátí do světa, kde je vše. I šipka na monitoru krouží, tiše a bezvýsledně. Ven nemůže, spojení se světem se přerušilo a tak není třeba spěchat. Zde nikdo nespěchá, a přesto je každý zajatcem času. Kolo času se točí mezi zuby bestie a zkušení mužové hovoří o velikých činech, přátelsky se plácají po zádech a gratulují si k úspěchům, kterých dosáhli v dávnověku. Bylo-li dobře, bude i nadále. „To je přeci recept!“, smějí se. Potom zvážní, neboť tak žádá dobrý mrav, když uzraje chvíle k rozhodnému slovu. A opět hovoří, nyní s vážnými tvářemi, zkušení mužové, naslouchající i velící, rázní a neporazitelní. „Takája situácija,“ shrnou a s dlaněmi obrácenými k nebesům se rozhlížejí po sousedech. Ti přikyvují: „Ano. Dobře mluvil Vladimir Ivanič, dobře. Takája situácija.“ A jsou to veliká a pravdivá slova, protože situace opravdu taková je, s tím se nedá nic dělat. Jen hlupák by se rozčiloval či plakal nad svým údělem. Vždyť co je člověku po božím úradku? Moudrý přijme život takový, jaký je a netrápí se tím, co by bylo, kdyby bylo… A moudří mužové to chápou - je to tak samozřejmé - vědí to, znají. „Ja znáju!“ „Ja paňal!“ „Paňatno,“ odvážně souhlasí. A mohou tedy snadno a bez vytáček rozhodnutí odsunout na příhodnější chvíli. Ó, jak dobře dnes hovořili! Bestie se chechtá, avšak chrabří mužové sebejistě máchnou paží: „Vsjó bodět!

Válím se na kavalci a otevřeným oknem ke mně doléhá kravál – dělníci túrují své obouchané káry. Pak motory utichnou a jejich řev nahradí úderné rytmy na pozadí synteticky navlhlého dívčího zpěvu. Dívka v písničce někoho miluje a touží po něm. Muži lomozí a halekají. Jejich řeči sice nerozumím, ale jedno je mi jasné: chtějí mrdat. Teď se uklidnili. Tempo nové písně je volnější. Tóny plynou v mírném a laskavém proudu, muži se bratří. Úplně je vidím, jak se dojatě objímají rozechvěni bratrskou láskou. Už nechtějí mrdat, teď už jen chtějí chtít mrdat a možná ani to ne. Ale ani tento kus nedoposlechnou do konce a brzy jej utnou. Písně rozličných nálad se rychle střídají a vtahují mě proti mé vůli do protivného emocionálního chumlu. Naštěstí randál znenadání umlkne a já se mohu ulehčeně polaskat s polštářem. Před vnitřním zrakem mi tančí defilé nejrozmanitějších žen a nabízí ochutnávku svých pohlavních orgánů. Večeřím.

Padla. Hodím komp na ubytovnu, hvízdnu na místní potulné zablešence, proklouznu mezi ostnáči a seběhnu po příkrém uprášeném svahu na pěšinu vyzdobenou kravinci a cáry zabláceného igelitu. Cestou zavadím o hrdlo pomačkané petflašky, která vyčnívá z křoviska. Suše to zapraská na rozloučenou. Staveniště mám za zády, dále už bude svinstva poskrovnu. Psi se kolem mě motají, šťouchají mi čumáky do stehen a lýtek. Jdeme do kopců. A není to daleko, neboť již jsme v nich - právě ve středu světa! Reža s Ježkem vyběhnou do svahu a ztratí se za horizontem. Jen heboučká Čubka se v půli cesty zastaví a pohledem mě vybízí, abych ji následoval. Vedou mě vysoko podél řeky, stráně zestrmí, ubíráme se křivolakou pěšinou, rozplétá se a opět slévá v jednu. Střed světa se posouvá, chvěje se jako měňavka, proniká houštím, škobrtá o balvany, smýká sebou po jemňoučkém argilitovém prachu. Ztrácí se a opět se navrací, je tam, kde my jsme. Střed světa je v Malém Kavkaze, zde v kraji Samtskhe-Javakheti, na břehu bahnitého toku Mtkvari - to je mé nynější tuzemsko, neboť můj dům být celý svět. A hranice člověkem ustanovené? Sere pes! Míjíme rozrušené skalní výchozy v bočních údolíčkách, ženeme se, otálíme, valíme se pásmem skal a strmých krpálů, pichláky a štětiny nízkých travin. Reža sere v houštinách, Ježek si kouše tlapku, Čubka hopká and me – I am in rock and roll band. Všichni tam jsme – valíme se pásmem skal! A zde se z náhlého popudu obrátím čelem přímo proti kopci. Trůní v hustých křoviskách, štěrková klouzačka je mu hermelínem, členitá skalní masa korunou. Drápu se trním vzhůru, ujíždím zpět, kameny chřestí a sunou se dolů, dolů, dolů. Balancuji na úpatí skalní stěny. Drapnu po příhodném výběžku a pravačka se v mžiku svěsí pod tíhou kamenné hlavy vylomené ze skalního těla. Pak se hlava vysmekne z prstů, valí se dolů, rozpadá se a strhává s sebou další balvany. V ruce levé kamenná pěst. Svaly se napnou, břicho, lýtka, stehna, krk. Všechno se snaží nabýt ztracené rovnováhy. Letmý pohled dolů. Kamenný sešup, jazyk chechtajícího se chřtánu roští. Okamžik závrati. Prsty sebou neklidně zaškubají v nadbytečném prostoru pracovních křusek. Ach, ze snu vykroč v bdění, vždyť cesta zpět již možná není, horoucně a tiše skále šeptám, jak deset bych měl hrdel, ach nechci, nechci já mít trní plnou prdel. Jílovec, prachovec, drolivec, či solivec, vím já? Rozeberu to skalisko napadrť! Nahoru nemožno, dolů nebezpečno. Vezmu to tedy bokem. Šinu se, škrábu podél úpatí, něžnými doteky drolím tu proradnou skalní zrádkyni. Volné botky šmátrají po oporách. Drny! Hrubá stébla oschlých trav, mí miláčkové, má záchrana! Konec traverzu. Seru si to rychle nahoru, drnuju jako o život. Pak shrben deru se pěšinkou zvířat, trní netrní. A jsem tu - na hraně říční terasy - přede mnou se rozkládá rozlehlá zvlněná pláň porostlá řídkou travičkou. Tu a tam nízký stromek. Skryty zrakům hluboké rokle – ovraky – brázdí krajinu a znesnadňují pouť. Zde vlci a medvědi. Na východě mohutná Oshara – hora hor – několik hodin pěšmo k úpatí. Tady nejsou žádné cesty, žádná obydlí, zde je zelená dole, modrá nahoře a člověk nahý a beze všech legračních tužeb. Prost domnělých nutností, bez potřeb, nároků. Zde člověk prostě je! Otočím se zpět a pohlédnu do údolí. Sto padesát, dvě stě metrů pode mnou kalná řeka, na protějším břehu silnička a trať vinoucí se podél toku, bídná vesnička, kostelík na vrcholu kopce. Tam nalevo, kousek od vsi, nalezl jsem ve skále mělkou jeskyňku vydlabanou lidskýma rukama. Po levici dávnověk troglodytů, přede mnou nynějšek. A po pravici staveniště, ústí tunelu, základy strojovny, nízké baráčky – kancly, ubytovna, kantýna… Vodní elektrárna. Neveliká, a přesto - Veliké lidské dílo. Člověku ku prospěchu, k ukojení potřeb, naplnění tužeb. Pro lidské pohodlí a zdání jistot. Pro potvrzení řádu.

Vedro. Baráček s rozglábenými okny i dveřmi. Horký vítr ze strání se jím prohání. Dveře práskají o futra a o fasádu. Když už intenzita práskání přesáhne únosnou mez, ozve se ze sousední místnosti sprosté klení. Ve dveřním otvoru se objeví L. se zaťatými zuby. Hodí okem na rozkutálené kameny – valoun, placák, hranáč. Opodál se povaluje kámen ve tvaru klínu. Inženýři se postupně pokusili zabránit dveřím v pohybu prvními třemi kousky a jejich kombinacemi. Na terásce stojí překladatelka v růžových šatečkách. „It’s too hot.” Pípne omluvně. “Jo!” kopne L. ten správný kámen pod dveře a zaklínuje je. Ostatní skopne z terásky a zmizí zpátky v baráku.

Zmije, vrhcáby, bouchání dveří ve větru, horký vzduch tě srazí, neteče voda a tedy ani oběd není, spadla elektrika, Hedvábná stezka a hory. Paříme se každý ve svém kanclu. Nic se neděje, nic se nehýbe. Nikdo nedělá. Jen lopatky větráku se zuřivě snaží rozsekat nehybnou masu hustého vzduchu a ženou mi vroucí proudy přímo do obličeje. Ruce se lepí k desce stolu, košile na trup, koule ke stehnům, prdel k židli a bosé nohy k podlaze. Jen vlasy se nelepí. Zásluhou větráku. Jeho tiché vrčení mě odnáší do jiných sfér. Za okny šustí vyschlá vidlicovitá květenství rostlinných přátel, hmyzí nezmaři si pobzikávají a plechová střecha puká pod náporem zlostného Slunce. Odlepím jazyk od patra a poiksté malátně pohlédnu na prázdnou sklenici pitomě trůnící na stole. Ještě se nenaplnila! Jdu si pro vodu! „Kůrva, k čemu jsem se to dobrovolně upsal.“ Ksichtí se K. a stírá z čela perličky potu. „Byl jsem se dole vysrat, a co myslíš vole? Neteče voda…“ Voda neteče ani nahoře. Zaženeme žízeň cigaretou.

Čas od času sejmu z hlavy helmu a otírám si orosené čelo. Na dlani mi ulpívá prach a drobná zrnka písku, kterými mě obsypaly prudké poryvy větru. Procházím prašnými mračny mezi haldami kameniva, mhouřím oči a vítr mnou cloumá. Je silný a dravý, ale dusivý sluneční žár nesfoukne ani o stupínek. Ve společnosti toulavého čokla s umaštěnou, ježatou srstí dojdu až k jícnu drtičky a posadím se na omlácenou betonovou kostku, kterou tam kdosi zapomněl. Staveniště se přede mnou otevírá v celém rozsahu. Chvílemi mizí v písečné bouři, ale jen vítr poleví, šikmé odpolední paprsky protáhnou stíny na nedaleké skalní stěně, která uzavírá protější břeh říčního údolí a strmí vstříc mému pohledu. Slunce skálu zbarví sytými odstíny a ostře vykrojí všechny výčnělky a prolákliny. Potom se obraz rozplyne v oblacích prachu. Za zády mi bez ustání zní chřestění kamínků, které se sypou po příkrých svazích hald. Ohlédnu se za zdrojem zvuku a spatřím chuchvalec větví, mrtvý keř, roztřepený košík na prach, suchý a pichlavý na pohled, kterak rychle spěchá do závětří. Koulí se a poskakuje nesen poryvy. Vteřinu anebo deset tisíc let nato se otočím zpět, čelem k útesu. Pes zmizel. Zmizela i předešlá chvíle, minula epocha. Deset tisíc věcí se proměnilo, ale cosi zůstalo stejné. Narůžovělá tvář skalní stěny ukazuje bílé zoubky a mžourá na mě známýma očima. Oči jsou modré s šedavým žíháním, zorničky roubí zlatohnědé kotouče – patří mé ženě. Bez hnutí sedím a zírám. Nad čímsi uvažuji, ale myšlenky se honí, pletou se a přeskakují jedna druhou. Snažím se jednu polapit a už mi do léčky padá druhá, jen se mihne a past cvakne naprázdno. Je to marné. A tak už se o nic nesnažím. Zvednu se a opustím to místo tak, jako jsem opustil místa jiná. Bílé zoubky zmizí, rty se semknou, oči uzavřou růžová víčka a tvář posmutní. Vše zahalí závoj jemného prachu. Není to zapomnění, snad jen obava nechat se uhranout sytostí barev.