Město žhne, ale na zastíněné terase je příjemně. Větřík pofukuje mezi stromy a mě se nechce obtěžovat se sebemenším pohybem. Dokonce i vdechovat a vyfukovat kouř mi působí námahu. Únava. Zpěv cikád. Malátným tělem se táhnou vazké vzpomínky na předešlou noc.
Gruzínská hostina – tamada – vyžaduje sílu celého muže. A Gruzíni jistě silní jsou! Jsou to celí mužové, vybaveni kulatými pupky a silnými hlasy nevpustí mezi sebe ani špetku slabosti. Radostně pojídají rozmanité dobroty, berou je z talířků a misek zcela zakrývajících stůl, bratří se a hlaholí. Drobné pinglice s tlustými černými copy nosí a nosí kloboučky žampionů v sýrové omáčce, kousky pečených kuřátek, voňavé ostri, nakládané lilky, placičky ze špenátu a sýry, sto nejrůznějších kousků a božská rajčátka a cibulku a vokurku a mátu a petržel a koriandr, kopr, mraky kopru, všechno listí světa a mňam a tuny a tuny žrádla a hektolitry vína ve vysokých skleněných karafách. Gaumardžos!
Nádobí se vrší mezi stolovníky ve dvou třech vrstvách, škvíry se plní drobty chutného chleba – lavaše – tvarem i rozměry připomínajícího býčí rohy nebo lépe řídítka od mopedu. Je plochý ve středu široký, ke koncům zahnutý a zahrocený. Uprostřed široké části je malý kulatý otvor.
Krátce po zacinkání prvních příborů povstane řečník – tak jako hostina sama i on je zván tamada. Pronese první přípitek. Hovoří vážně. Lidé ztichnou a sledují světlý bronz řečníkovy tváře, která se napíná a krabatí pod vahou upřímných slov, jež z ní vyvěrají. A lidé třímají poháry, někteří vážně pokyvují, jiným vesele svítí zuby. Řeč se chýlí k závěru, není dlouhá ba ani krátká, je to řeč dobrá. Nerozumím ani slovu, ale cítím to a to stačí. Další muž se zvedá ze židle a přizvukuje prvnímu. A náhle stojíme všichni: „Gaumardžos Sakartvelo! Gaumardžos!“ voláme, smějeme se a bez ustání o sebe třískáme sklenkami.
Dozní cinkot sklenic, nyní prázdné spočívají v reji bílých talířů a tmavých kameninových misek. Mužové se chápou karaf a poháry opět naplní. A nyní se jí, hoduje se a řeční, avšak než zazní další přípitek, víno zůstává netknuto. Proto je dobré a správné pít bolomde – do dna. Tak pijí celí mužové!
A zazní hudba. Táhlé tóny, rozněžněné, slova pěvců podkreslují vemlouvavé rytmy kláves.
A opět tamada povstává. Hudba umlkne. Tamada hovoří vážně, tu a tam zavtipkuje, dobrá řeč je to, dobrá! Připijme si na naše setkání, na to, že jsme tu, že jsme spolu, živi a zdrávi. Na přátelství, bratrství.
Nacpu si chřtán směsicí chleba a nakládaných květů džondžoli podivuhodné chuti a prskám na souseda v anglo-panslovanské hatmatilce špikované několika gruzínskými slovíčky. Sandro se směje a objímá mě silnou prackou. Na tváři cítím jemné škrábání jeho strniště. Ano, skutečně - jsme celí mužové, druzi, bratři!
A ženy, celé ženy! Drobné, buclaté, štíhlé s vážnýma očima, usměvavé. Charoši dievočki! Trochu v ústraní. Dobré ženy svých mužů. Ano, pijme na ženy, bratři!
A na mír pijme! Mír a Svoboda! Celému světu! Miru mir! A opět na svět a za církev a za patriarchu – celého muže, muže svatého! A za předky! A za naše děti, které nám ty dobré ženy daly, za všechny děti světa! Pijme bratři bolomde!
Hledám popelník. Zmizel pod příkrovem tlustých sýrových placek chačapuri. Ochutnej nás, vybízejí mě. A týž okamžik mi Badri podává misku vrchovatě naloženou kousky hovězího v zeleninové směsi. Jednou rukou převezmu misku, v druhé držím cigáro opletené vláknitým sýrem, rukou třetí žmoulám trhanec placky, polykám jej, rukou čtvrtou mávám, hopsám a poskakuji jako Šivanatarádža, chlemtám vodu, zakusuji jarní cibulku, dávím se hovězinou, žvýkám snítku koriandru, z úst se mi valí dým a trčí stébla neznámých travin, namáčím, napichuji, objímám, chechtám se a žeru. A chlastám bolomde!