Z krabičky s nápisem Chibuki vyjmu placaté pastevecké cigáro - trocha tabáku se vysype - zapálím si a s nohama na stole přemýšlím. Za otevřeným oknem do kanceláře nehybně stojí horký, horský vzduch. V mé kanceláři stojí jiný horký vzduch a polyká tenké modravé vlákno kouřové olovnice zavěšené na nízkém stropě. Závaží zazáří, když potáhnu.
Ve svahu nad baráčkem kdosi pracuje na poli. Slyším, jak motyčka v líném tempu zvoní o kamenitou zem. Pozoruju mouchu sedící na okně. Čistí si nožky. Potom společně s mouchou koukáme na kravičku pomalu, kolébavě kráčející kolem. Kdybych měl ruku dvakrát tak dlouhou, mohl bych ji pohladit, ale neudělám to. Moucha sedá krávě na hřbet a odjíždí, očištěna. Klepnu ruličku popele na špinavou podlahu.
Několik lupínků zaschlého bláta se odlepilo z mých bot a dopadlo na dokumenty opravené červenou tužkou. Nechám je tam, kde jsou, jen trochu odsunu zaprášený laptop, abych se mohl pohodlněji rozvalit. Židle balancuje na zadních nohách, hlavou spočinu na stěně, rozcuchanými vlasy zavadím o přišpendlenou tabulku se seznamem objektů stavby – vrata, česla, zdvihací mechanismy a portálové jeřáby – tiše to zašustí.
Do komnaty vlétne veliký černý brouk a vytrhne mě z úvah. Hlučně obkrouží prosvětlený prostor té malé, prázdné krychle a rychle se vrátí do světa, kde je vše. I šipka na monitoru krouží, tiše a bezvýsledně. Ven nemůže, spojení se světem se přerušilo a tak není třeba spěchat.
Zde nikdo nespěchá, a přesto je každý zajatcem času. Kolo času se točí mezi zuby bestie a zkušení mužové hovoří o velikých činech, přátelsky se plácají po zádech a gratulují si k úspěchům, kterých dosáhli v dávnověku. Bylo-li dobře, bude i nadále. „To je přeci recept!“, smějí se.
Potom zvážní, neboť tak žádá dobrý mrav, když uzraje chvíle k rozhodnému slovu. A opět hovoří, nyní s vážnými tvářemi, zkušení mužové, naslouchající i velící, rázní a neporazitelní. „Takája situácija,“ shrnou a s dlaněmi obrácenými k nebesům se rozhlížejí po sousedech. Ti přikyvují: „Ano. Dobře mluvil Vladimir Ivanič, dobře. Takája situácija.“
A jsou to veliká a pravdivá slova, protože situace opravdu taková je, s tím se nedá nic dělat. Jen hlupák by se rozčiloval či plakal nad svým údělem. Vždyť co je člověku po božím úradku? Moudrý přijme život takový, jaký je a netrápí se tím, co by bylo, kdyby bylo… A moudří mužové to chápou - je to tak samozřejmé - vědí to, znají. „Ja znáju!“ „Ja paňal!“ „Paňatno,“ odvážně souhlasí. A mohou tedy snadno a bez vytáček rozhodnutí odsunout na příhodnější chvíli. Ó, jak dobře dnes hovořili!
Bestie se chechtá, avšak chrabří mužové sebejistě máchnou paží: „Vsjó bodět!