Padla. Hodím komp na ubytovnu, hvízdnu na místní potulné zablešence, proklouznu mezi ostnáči a seběhnu po příkrém uprášeném svahu na pěšinu vyzdobenou kravinci a cáry zabláceného igelitu. Cestou zavadím o hrdlo pomačkané petflašky, která vyčnívá z křoviska. Suše to zapraská na rozloučenou. Staveniště mám za zády, dále už bude svinstva poskrovnu.
Psi se kolem mě motají, šťouchají mi čumáky do stehen a lýtek. Jdeme do kopců. A není to daleko, neboť již jsme v nich - právě ve středu světa!
Reža s Ježkem vyběhnou do svahu a ztratí se za horizontem. Jen heboučká Čubka se v půli cesty zastaví a pohledem mě vybízí, abych ji následoval. Vedou mě vysoko podél řeky, stráně zestrmí, ubíráme se křivolakou pěšinou, rozplétá se a opět slévá v jednu. Střed světa se posouvá, chvěje se jako měňavka, proniká houštím, škobrtá o balvany, smýká sebou po jemňoučkém argilitovém prachu. Ztrácí se a opět se navrací, je tam, kde my jsme.
Střed světa je v Malém Kavkaze, zde v kraji Samtskhe-Javakheti, na břehu bahnitého toku Mtkvari - to je mé nynější tuzemsko, neboť můj dům být celý svět. A hranice člověkem ustanovené? Sere pes!
Míjíme rozrušené skalní výchozy v bočních údolíčkách, ženeme se, otálíme, valíme se pásmem skal a strmých krpálů, pichláky a štětiny nízkých travin. Reža sere v houštinách, Ježek si kouše tlapku, Čubka hopká and me – I am in rock and roll band. Všichni tam jsme – valíme se pásmem skal!
A zde se z náhlého popudu obrátím čelem přímo proti kopci. Trůní v hustých křoviskách, štěrková klouzačka je mu hermelínem, členitá skalní masa korunou. Drápu se trním vzhůru, ujíždím zpět, kameny chřestí a sunou se dolů, dolů, dolů.
Balancuji na úpatí skalní stěny. Drapnu po příhodném výběžku a pravačka se v mžiku svěsí pod tíhou kamenné hlavy vylomené ze skalního těla. Pak se hlava vysmekne z prstů, valí se dolů, rozpadá se a strhává s sebou další balvany. V ruce levé kamenná pěst. Svaly se napnou, břicho, lýtka, stehna, krk. Všechno se snaží nabýt ztracené rovnováhy.
Letmý pohled dolů. Kamenný sešup, jazyk chechtajícího se chřtánu roští. Okamžik závrati. Prsty sebou neklidně zaškubají v nadbytečném prostoru pracovních křusek. Ach, ze snu vykroč v bdění, vždyť cesta zpět již možná není, horoucně a tiše skále šeptám, jak deset bych měl hrdel, ach nechci, nechci já mít trní plnou prdel.
Jílovec, prachovec, drolivec, či solivec, vím já? Rozeberu to skalisko napadrť! Nahoru nemožno, dolů nebezpečno. Vezmu to tedy bokem. Šinu se, škrábu podél úpatí, něžnými doteky drolím tu proradnou skalní zrádkyni. Volné botky šmátrají po oporách.
Drny! Hrubá stébla oschlých trav, mí miláčkové, má záchrana! Konec traverzu. Seru si to rychle nahoru, drnuju jako o život. Pak shrben deru se pěšinkou zvířat, trní netrní.
A jsem tu - na hraně říční terasy - přede mnou se rozkládá rozlehlá zvlněná pláň porostlá řídkou travičkou. Tu a tam nízký stromek. Skryty zrakům hluboké rokle – ovraky – brázdí krajinu a znesnadňují pouť. Zde vlci a medvědi. Na východě mohutná Oshara – hora hor – několik hodin pěšmo k úpatí. Tady nejsou žádné cesty, žádná obydlí, zde je zelená dole, modrá nahoře a člověk nahý a beze všech legračních tužeb. Prost domnělých nutností, bez potřeb, nároků. Zde člověk prostě je!
Otočím se zpět a pohlédnu do údolí. Sto padesát, dvě stě metrů pode mnou kalná řeka, na protějším břehu silnička a trať vinoucí se podél toku, bídná vesnička, kostelík na vrcholu kopce. Tam nalevo, kousek od vsi, nalezl jsem ve skále mělkou jeskyňku vydlabanou lidskýma rukama. Po levici dávnověk troglodytů, přede mnou nynějšek. A po pravici staveniště, ústí tunelu, základy strojovny, nízké baráčky – kancly, ubytovna, kantýna…
Vodní elektrárna. Neveliká, a přesto - Veliké lidské dílo. Člověku ku prospěchu, k ukojení potřeb, naplnění tužeb. Pro lidské pohodlí a zdání jistot. Pro potvrzení řádu.