nebe nandané do okna
jako na skleněný pekáč

pečení za skomírajícího slunce

ptáci s píšťalkami u hnízd
za vsí se u nebe slabě zelená les

vysvětlovali jsme synkovi
že je to dálka

on ji chtěl vidět

**



přes okno se sype kouř
za ním ještě vzduch
a pak koruny lesa
naváté do nebe

nebožtíci mohou mít
tolik úkrytů

**



zloděj jabloní
s dlaněmi čistým ránem a úsvitem
s dlaněmi
v nichž by se mohla hromadit rosa

tak klidné jsou ty dlaně
že krádež vydrží nepovšimnuta roky
a sad je jako býval
v dětství a před lety

jen navštívit ho nelze

**



déšť a hmota zahrady
stolky, kůlna, sušák, keře

tak je to vždy
že něco odhmotňuje
a něco uzemňuje

a ty musíš jít
ne létat
ne stát

**



samozřejmě
že ještě žijí lidé naplnění nebeským smutkem
mají tělo, zaměstnání, postel
nejsou to duchové ani andělé

jen je něco posedlo
byli pro to otevřeni
ne připraveni

jsou plni toho těžkého modrého nebe
v němž se slunce ztrácí jako světluška

v němž se ztrácí cokoliv

z něhož přicházejí mraky
myšlenky, skutky, sny,
tíha v rukou, zpomalené nohy
strnulý pohled
řemen kolem srdce

z něhož mrtví vysílají
rádiové vlny

kde se zacelily rány
kde byla sňata tíže

kam se vznáší mrtvý parašutista

**



plevel starostí
v hýčkaných domech

o kus dál na poli
rostou pampelišky místo obilí

leccos se podařilo
let mezi zeměmi
led ve sklenicích

směnou za
stíny spermií ve varlatech
vajíčka na měkko ve vaječnících

Bůh je spravedlivý

**



POJĎ SE TOČIT SE ZVÍŘATY!

labuť, kůň
tygr, jelen
ty a další dospělí

hej, kolotočáři!
zahoď vajgl
a přidej trochu!

ať to letí
ať to jede!

chlap v autě
žena na pštrosovi
dítě v tanku

kamínek v golemovi

**



hej, Nosferatu,
tady jsem
a mojí krve
si neužiješ

rozplynula se ve světle dne
vysálala

až uvidíš červánky
vzpomeň si na mě

Nosferatu, jsem oběť
ale toho pouštění žilou
které se děje bez žil

žiji v upírovi
kterého by ses bál

**



lidská povaha
má v sobě
lhoucí jazyk

lže jím sobě
o sobě

prolhané zvíře

**



jak vystřelený na měsíc
zbavený duhovky
jen s bělmem a zornicí

ne právě příčetný letec
pták proti své vůli
smrtelný kulkou
kterou je

oči se mu točí
a zírají do známa
příliš zostřeného
příliš blízkého
náhlého a naléhavého
neopominutelného
nepominutelného
neminutelného
magnetického
tichou noční vůlí
písečné lebky na obloze –
terče
který si přibližuje střelu

pravda otevírá rány
smysl se štěpí
aby se znovu ustavil
a stvořil
někoho nového

**



při západu slunce
slunce vykašlává
krev do mraků
až jsou z nich
překrásné červánky

když je laskavý Bůh
všechno je laskavé

ale my nejsme Bůh
ani nové slunce
ani den

na to je nás
už příliš mnoho

Adam ještě mohl
hovořit se světem

**



nebe zocelené výdechy
teplárenských komínů

voda se v mraku střádá
bez vlastního přičinění
je v moci zákona

má tak alespoň
nějakou šanci
být šťastná

rajští vyhnanci
s vlastní vůlí
šednou
ve stínech svého království

**



jako nějaký návrat
máš, co jsi chtěl
a jsi dávno před sebou
daleko tam
kam ses odhodlával
kam jsi neviděl
kde by ses nečekal

**



kolotoč na pouti
se zastaví
a ukáže se
tank a jelen
koně a auta

někdy je v lese
k vidění oběšenec
hopká pod ním zajíc
jeho auto v noci míjí srna

**



za zářivýma očima
se zaklápějí víčka

sen ulehčuje
rozvazuje tělo
ve vlastním svitu
otevírá kraje a rozvolňuje okraje

nelze si stěžovat
je nevhodné si stěžovat
to by snad mohli nebožtíci

přece jen je člověk vytlačený do světa
měl by něco vydržet
něco vnitřního, velkého a pustého
něco tísnivého

upřímný čas

**



ptáci mají kostěná ústa
a přece trylkují jako píšťalka

slunce s rozžhaveným obličejem
se nezlobí

věci jsou tak plné lásky
i vyhnívající šnečí ulita

nebo se takovými staví být
snad to není
pokrytectví

**



vítr listuje ve stromech
jak hledá
kde naposledy přestal

svět je plný nebeských zástupů
a něčeho strašlivě nelidského uvnitř lidí

o tom je třeba mluvit nahlas
předčítat

**



vlévá se večer
po nebi střižné stíny vlaštovek
a jejich vypjaté volání

pak tu bude skladiště hvězd
a jejich prosévání
lidskými upachtěnými hledači Boha,
smyslu, toho rozhodujícího a věčného

nekonečná lopota
a nic z toho doslova

za sebou dřina a těžební struska
před sebou neubývající stříbrný vrch

sladce vábící
neoblomně odpírající jakoukoli nápovědu

**


ještě zavyje pes
trochu nadzvedne se kámen
prach si lehne do rozestlané cesty
kočka rozsvítí oči
motýl zavře desky s malbami

hvězda se zapne na nebi
zářivá, až luna přechází

není, kam jít pod hvězdami
ony samy mají naspěch

nelze se vrátit
nebo přestoupit do jiného příběhu

ty nejsi vypravěč
bohužel
jsi postava
mohls nebýt a stále jsi
Bohu dík

**