FRIENDS, LISTEN OR DOWNLOAD OUR MUSIC ONLY FOR FREE (just enter zero as the price).
MILÍ, POSLOUCHEJTE A STAHUJTE NAŠI HUDBU ZDARMA (jako cenu uveďte nulu).

* * *
On my wanderings through my native country, its forests, meadows, along the banks of its rivers and beside the fields, I consistently go to the roots. I inquire about ancient paths and the footprints of those who walked them, and I try to read from what I discover how much (or how little) those ancient walkers felt at home in their homely environment. The landscape, especially today, emerges as a palimpsest. In noisy days, I uneasily find the signs that nature is slowly taking back – like everything to which it has lent its grammar. The attention to the inconspicuous also brings to the current – to this very moment, which uniquely opened itself to the present voices and let them resound – in their own way. After all, we recognize the past precisely in order to be able to distinguish what supports and develops life and love today, from what diminishes them. The unobtrusive but consistent dialogue reveals and co-creates continuity, which in its coherence resembles a dance – similar to most of natural processes and movements in nature, from animal ones to atmospheric, even cosmic ones. The tracks to those life-giving springs are always dancily and they mirror the dazing journey of the evening clouds as well as the careful walking of herons or the trembling of misty vapors in the morning forest greens or the constellation of celestial bodies.
As this choreography unites the past and the future, it also integrates all those who tried to help or just looked around or dreamed. Leaning against the rock, I perceive for long minutes how the noise of the plane approaches the dramatic morning polyphony and how it leaves nature, seemingly untouched, but different after all – suffocated by the falling shadow that dimmed the sparkles in the mossy arches and extinguished the flames in the cobwebs. In this age that mocks traditions, I seek the unquestionable ones: I learn to dance. Barefoot in a September night, in wet boots in pre-spring furrows of forest roads plowed roughly by mining equipment, at 4 AM when I get up in the summer, searching for the blue light deep inside me...
On my new album, I tried to bear witness (like the old collectors of oral folk literature – songs, rhymes, fairy tales...) about the peculiarity of local dances. About how unmistakably the colors blend here, how everything touches and rises at the right moment, how the voices saturated with the sun’s heat bend, how the circles and ripples on the surface of the pond dissolve – and how the rainbow lights up in that unique, hallowed moment. And this motif also reminds that everything around (and in the round) has a deep spiritual meaning. It speaks of the most distant beginnings, brings to creation and respect for fellow humans, which it encourages, and reveals as the most fruitful and meaningful path to its co-creation. To know the uniqueness of the other, to open up to him and to accept him into one-self, to give his tiredness an opportunity to rest – already this appeals to the connection of both paths and to start dancing, and provides consolation even to the one who first mustered up the courage to speak.

Na svých toulkách rodným krajem, jeho lesy, loukami, po březích jeho řek a podél polí, směřuji důsledně ke kořenům. Ptám se po pradávných cestách i po stopách těch, kteří jimi kráčeli, a snažím se z toho, co objevím, vyčíst, jak moc (či jak málo) se ti dávní chodci cítili být v jejich domáckém prostředí doma. Krajina, zvláště dnešní, vyvstává jako palimpsest. Hlučným dneškem se obtížně dobírám znaků, které si zvolna bere nazpět příroda – jako vše, čemu propůjčila svou gramatiku. Pozornost k nenápadnému ovšem zároveň přivádí k tomu aktuálnímu – právě k této chvíli, která se jedinečně otevřela vše přítomným hlasům a nechává je rozeznít – po svém. Ostatně, to minulé poznáváme právě proto, abychom dokázali odlišit to, co dnes život a lásku podporuje a rozvíjí, od toho, co je umenšuje. Nenápadný, ale soustavný dialog odhaluje i spoluutváří kontinuitu, která svou souladností připomíná tanec – podobně jako většina přírodních procesů a pohybů v přírodě, od těch zvířecích po atmosférické – ba kosmické. Stopy k těm životodárným pramenům jsou vždy taneční a zrcadlí omamnou pouť večerních mraků stejně jako opatrnou chůzi volavek nebo chvění mlžných par v jitřní lesní zeleni či konstelace nebeských těles.
Jako tato choreografie sceluje minulé i budoucí, tak jednotí i všechny, kteří přiložili ruku k dílu nebo se jen rozhlíželi či snili. Opřený o skálu sleduji dlouhé minuty, jak se do dramatické ranní polyfonie blíží hluk letadla a jak ji zase opouští, zdánlivě nedotčenou, ale přeci jen jinou – přidušenou dopadlým stínem, který ztlumil jiskření v mechových obloucích a zhasil plaménky v pavučinách. V době, která se vysmívá tradicím, hledám ty nezpochybnitelné: učím se tančit. Bosý v záříjové noci, v propučených botách v předjarních brázdách lesních cest surově rozoraných těžební technikou, o čtvrté ráno, když v létě vstávám, pátraje po modrém světle hluboko v sobě…
Na svém novém albu jsem se pokusil vydat svědectví (jako staří sběratelé ústní lidové slovesnosti – písniček, říkadel, pohádek…) o zvláštnosti zdejších tanců. O tom, jak nezaměnitelně zde mezi sebou přecházejí barvy, jak se vše dotýká a v správném okamžiku vznese, jak se hlasy nasycené slunečním teplem prohnou, jak se rozplynou kola a vlnky na hladině rybníku – a jak se v tu jedinečnou, posvěcenou chvíli rozsvítí duha. A právě tento motiv také připomíná, že vše okolo (a v kole) má svůj hluboký duchovní význam. Vypovídá to o těch nejvzdálenějších počátcích, přivádí ke stvoření a ohled k bližním, k němuž vybízí, odhaluje jako nejplodnější a nejsmysluplnější cestu k jeho spoluutváření. Poznat jedinečnost druhého, otevřít se mu a přijmout jej do sebe, dát jeho únavě příležitost k odpočinku, již to vyzývá k spojení obou cest a k roztančení a poskytuje útěchu i tomu, kdo si první dodal odvahu a promluvil.